Neděle 26. 4. 2020
Přehrát vše (úvodní slovo, svědectví, chvály, kázání, oznámení)


.
Úvodní slovo Blažeje Pelána

Přehrát


Ahoj, ahoj všem Žďárákům!

Jsem moc rád, že vás mohu pozdravit,  a že s váma mohu sdílet jednak něco co v poslední době ve své službě prožívám a jednak i něco z Božího slova.

Takže nejprve co se děje ve věznici, kde jsem kaplanem. U nás na Borech teď v časech pandemie mají vězni poměrně dost strach, a tak se hodně otevírají pro Boží slovo, až mě to překvapuje. Za poslední tři týdny uvěřili 4 noví chlapi a mají touhu po studiu Písma, po modlitbě. Mám to teď trošku náročnější, protože třeba v neděli místo jedné bohoslužby mám čtyři, protože nemůžeme mít velké skupiny, ale jenom po menších počtech, ale má to svoje kouzlo, má to prostě svoje požehnání a jsem hrozně vděčný za to, že tady ta doba strachu a obav a úzkostí přináší jako vedlejší produkt mimo jiné takovou určitou životní inventuru a je to i určitá  zkouška hodnot, takže ve vězení nejenom vězni, ale i personál je takový otevřenější a ptá se proč, jestli mám třeba nějaký výklad pro to co se děje, tak se snažím je nějak povzbuzovat, aby hledali Boží tvář a hodnoty a aby se snažili z tohohle času prostě vzít co možná největší užitek. Však sami vidíte, že lidi jsou teďka víc doma, víc v přírodě, víc spolu a je to šance, abysme obnovili svoji víru.

Takže já se mám ve službě perfektně, myslím, že i jako rodina se máme fajn, že jsme víc spolu, byli jsme na několika výletech v přírodě, můžeme si hrát stolní hry a já se nedívám na televizi a nevěnuju se tolik muzice, takže je to taková dobrá příležitost pro pěstování zbožnosti.

No a co bych chtěl s vámi sdílet. Všimli jste si tady na naší zahradě rozkvetlého stromu a rozkvetlého bohatě a hojně. Tak já bych přečetl jeden text velmi známý z Janovy 15. kapitoly.

Říká Pán Ježíš:

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby vyla plná.“

Jsem přesvědčený, že každý z nás může nést  hojné ovoce, a že jsme proto stvořeni, abysme byli obrazem Božím, abysme odráželi podobu Pána Ježíše. A on nás k tomu vychovává. Možná jste někdy slyšeli pojem „výchovný řez“. Tohle jsou mladé stromy (ukazuje na stromy v zahradě) a já teda to moc neumím, ale snažil jsem se u nich dělat „výchovný řez“, aby nějak držely tvar. A ten strom měl o třetinu víc větví, stejně jako ostatní. Mně to bylo hrozně líto, ale já když jsem vzal nůžky před měsícem, tak jsem to fakt brutálně ostříhal, v podstatě jsem to zkrátil o třetinu. Ta koruna byla taková hodně košatá a bylo mně to blbý, že ty ratolesti nasazovaly na pupínky a slibovalo to hojnou úrodu, ale holt, nešlo to jinak. Musel jsem řezat, musel jsem stříhat. A teď se podívejte, jo? Prostě je to krásné, když třeba ten druhý strom (ukazuje na jiný strom v zahradě), ten byl hrozně takovej košatej a teď je ořezanej. Ale květy má bohaté a vím, že i ty plody budou teď bohatší. Protože když by se strom neprořezával, tak by měl možná hodně plodů, ale ty by nedozrály a byly by kyselé a ten strom by postupně zplaněl. Prostě prořízka musí být. Není to sice vinná réva – tohle je hrušeň  a tamto je švestka, ale to nevadí, na tu ilustraci, myslím, že je to fajn. Prostě Pán Bůh chce, abychom nesli hojné ovoce. To je cíl, abychom byli plni jeho lásky i jeho života, který proudí v nás a způsobuje tu plodnost. Ale je potřeba ten nožík štěpařský nebo ty zahradnické nůžky. A to není moc příjemné.

Všechno, co je suché, co potřebuje odřezat, musí prostě z života pryč. A to co třeba se zelená a nějakým způsobem v tom je život, ale ten špatný, ten který si Pán Bůh nepřeje, ten se musí taky ušmiknout. Takže ta prořízka, myslím si, že zvlášť teď, v době tady té pandemie, kdy lidé přehodnocují své postoje, tak je to pro nás příležitost, abychom se nebáli kříže Pána Ježíše, to je ten nožík a abysme prostě pod jeho kříž dali všechno to, co musí být z našeho života odstraněno. Někdy to můžou být zlé věci, někdy to můžou být i třeba dobré, ale ne ty Boží, ne ty nejlepší. Prostě musí být prořízka, aby pak byla větší plodnost.

Tak, tady mám nůžky, pořádně ostré, to musí být, a našel jsem tady ještě jednu větvičku na třešni, která jde do středu, která by tam ani tak být nemusela. Tak se dívejte, co teď provedu. Je to brutální, ale musí to být. Prostě takhle – ucvaknu. No, větvička je useknutá, já jsem ji hodil na ohniště, kde jsou ty už zhruba měsíc staré nastříhané větvičky, které byly odstraněny před nějakou dobou. Jak vidíte, už jsou víceméně suché a za nějaký čas shoří. Přesně tak, jak to popisuje Boží slovo. Takhle prostě dopadnou všechny neplodné a hlavně suché a nepotřebné větve. A to nechcem, abysme takoví byli, že jo?

Leonardo da Vinci kdysi řekl: „Sochařství je umění odnímat.“ Mě to velmi zaujalo, protože v muzice hudební skladatel přikládá notu k notě. Malíř zase přidává barvu k barvě. Architekt přidává cihlu k cihle. Ale sochařství  – tam to je naopak – prostě umění odnímat. To prostě máte velkej kus třeba mramoru nebo pískovce a ten sochař dlátem odsekává jednotlivé kousky, až vznikne krásný tvar, který požadoval. Myslím si, že i my jsme takovým kvádrem, který chce Pán Bůh opracovávat, prostě odřezávat přebytečné všechno, co tam nemá být. Takže ať už je to ten štěpařský nožík nebo zahradnické nůžky nebo nějaké dlátko, jsme v rukou mistra, který, protože nás miluje a chce abychom byli co nejkrásnější a nejdokonalejší, prostě Božím obrazem, tak proto si nás bere do parády a pracuje na nás. On to nedělá násilím, stejně tak si myslím, že ta krize, která je, není nějakým Božím trestem, spíš takovou Boží výchovou, Boží touhou, abysme se mu podvolili a nechali se sebou něco udělat. Možná to je někdy trošku drsné, když máme řadu omezení, ale velice potřebné a motivem není nějaké naše omezení, ale motivem je vytáhnout z nás co nejvíce toho Božího života, abychom mu dělali radost a abychom byli krásní jako on.

Tak to si moc přeju, abychom se mu podvolovali v jeho nádherném svatém díle, aby z nás mohli vyrůst krásní, svatí Boží mužové a ženy.

Tak to přeju samozřejmě sobě a církvi a hlavně vám všem milým ve Žďáru nad Sázavou.

Ahoj!


.

Svědectví Janky Pelánové

Přehrát


Čau!   Ahoj Žďáráci!

Tak kázání jste už slyšeli, úplně úžasné, že ano? A já už bych přidala jen takový dodatek.

Hlavně jsem vás chtěla pozdravit, protože hodně na vás myslím, stále jste mně úplně hrozně, hrozně blízcí a chybíte mi, i když už nejsme jako kdysi v jednom sboru, ale mám vás hrozně ráda. Velmi jsem se těšila na společný víkend, který jsme měli mít a je mi líto, že to momentálně nebude, ale snad se to přesune a budeme moct trávit nějaký čas spolu.

Mám teď jen takovou maličkost, možná zdánlivou maličkost, která pro někoho může být  povzbuzením nebo potěšením. Každý to máme asi v této době nějak jinak. Když to před tím měsícem začalo nabírat na obrátkách, tak mi přišlo, že všichni, hlavně my křesťané, jsme najednou takoví  rozběhnutí, i okolo mě se všichni nějak zmobilizovali, začali evangelizovat, začali rozdávat Bible, taky různé internetové nebo on-line skupiny se utvářely a já si říkám: „Bože, a co já? Kde jsem, co mám dělat  já?“ Vůbec jsem nevěděla co mám dělat, i když samozřejmě chápu, že každý má nějaké jiné obdarování, každý věci vnímá jinak a taky Pán Bůh každého do něčeho jiného povolává. Ale i tak mi to bylo takové zvláštní. „Bože, tak co mám dělat já? Mám vůbec něco dělat?“

Zamýšlela jsem se nad tím a trošku se modlila a asi před měsícem, i víc už to mohlo být, jsem měla zajímavý sen a z něho jsem něco sama pro sebe přijala, ale může to být i pro někoho jiného…

Zdálo se mi, že cestuji v nějakém vlaku, hodně takovém špinavém. Měla jsem pocit, že jsem někde v Indii. Byli tam zvláštní lidé, řekla bych z různých národností a ras. V tom vlaku bylo nedýchatelně, všeho jsem se štítila, ničeho jsem se nechtěla dotknout, protože to bylo jaksi nepříjemné, zapáchalo to tam. Říkala jsem si: „Kam to jedu, Bože? V jakém vlaku to cestuju?“

Taky jsem si uvědomila, že tam nikomu nerozumím, protože každý hovořil nějakým cizím jazykem.

Vůbec jsem nevěděla, co tam dělám. A navzdory  tomu, že jsem těm lidem nerozuměla, jsem se zaposlouchala  a najednou jakoby z dálky někdo řekl: „Á, ta nic nemusí…“ Buď jsem to nějak uchopila rozumem nebo jsem opravdu té řeči rozuměla, ale vysloveně to bylo směrováno na mě. Co jako, že nic nemusím?  „Ne, ta všecko má, ta nic nemusí.“  A já, no tak dobře. A chvilku jsem tam ještě stála, když se ke mně začal blížit jakýsi muž, cizinec… úplně tak blízko přišel a já si říkala: „Tak, teď vyfasuju nějakou facku!“, byla jsem nachystaná, jak zareaguju… a on, jak se ke mně přiblížil, jen tak nějak vztáhl ruku a najednou začal křičet: „To je vůně Kristova, vůně Kristova!“ A já „Ha, co?“

A opravdu, jak začal vykřikovat  do toho vlaku, že to je vůně Kristova, tak on i já jsme v tu chvíli ucítili, že to fakt v tom vlaku začalo vonět. A já jsem věděla, že to je vlastně Kristus. A ještě v té chvíli, jak on to křičel, tak jsem vnímala, jako by mi Pán Bůh říkal: „Dýchej, dýchej!“ Tak jsem dýchala, dýchala a už pak buď jsem se probouzela nebo ještě v tom snu jsem si uvědomila, že vlastně já opravdu nic nemusím. Že vlastně všecko, co mám, tak mám od Pána. Když budu i nadále žít životem s Kristem, tím způsobem jak dosud žiju, tak opravdu nic nemusím. Stačí, když budu „dýchat Krista“ a vlastně nakolik já budu blízko Ježíši, tak to bude ze mě vycházet.

Když jsem se už doopravdy probudila, a když všechny ty informace  a zprávy  kolem mě byly o tom, jak je to nebezpečné, že různé bacily všude možně a ty viry na nás číhají, můžeš to chytit kdekoliv, můžeš se dotknout  někde něčeho, někdo na tebe kýchne nebo nevím co… tak mně to přišlo jako taková podobnost  s tím, že já, když „dýchám Krista“, i když je to něco neviditelného, ale jako kdyby to, že žiji Krista, se to může dotknout kohokoliv, kdekoliv. Jako kdyby takovým protilékem nebo protilátkou na všechno byl Kristus.

Tak  AHOJ!


.

O modlitbě (Velikej hever)

Kázání Zdenňka Balvína z roku 2010 s dovětkem Jany Balvínové

Přehrát


K tomuto kázání mě inspiroval text písně Vladimíra Mišíka z roku 2004 (hudba V. Mišík, text J. Dědeček)

VELIKEJ HEVER

               Kdybych měl velikej hever

               a správnou náladu

               k jihu bych posunul sever

               a východ k západu

 

               Eskymák by se nemusel

               tak teple oblíkat

               a hladový bratr z Východu

               na Západ utíkat

 

               Pozved bych prašivý země

               a srovnal úrovně

               všude by bylo stejně

               a nebo podobně

 

               Nikde by nebujel plevel

               a nikde neřádila smrt

               kdybych měl velikej hever

               Jenže já mám prd

 

Já tuto písničku mám moc rád, protože spousta lidí může takto přemýšlet. Rádi by věci změnili, ale nemají prostředky. Já nemám velikej hever, kterým bych mohl změnit události kolem sebe. Mohl bych propadat marnosti a bezmoci, když se dívám na to, co se u nás i ve světě děje. Ale známe někoho, kdo ten velikej hever má, a také dost síly s ním pracovat. A pracuje a bude pracovat. V Bohu je naděje vždycky.

Židům 12,26-27  Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ‚Ještě jednou otřesu‘ nejen ‚zemí‘, nýbrž i ‚nebem‘. Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné.

Bůh říká, že je mocen pohnout zemí a udělá to. Možná máš těžkou hlavu z toho, co se kolem tebe děje: v rodině, v sousedství, na pracovišti, v národě, v Evropě, v zemích ve válce, ve světě… lidé trpí, umírají, nejsou svobodní. Třeba po shlédnutí televizních zpráv na vás může padnout depka, kam se to všechno řítí, situace se zdají neřešitelné, beznadějně. Cílem tohoto kázání ale není vás vydeptat a připomínat bídu a trápení tohoto světa. Cílem je povzbudit, že existuje řešení v modlitbě, v přímluvách, tam je ta naděje, jak můžeme něco změnit a dobrým způsobem ovlivnit. My máme to, co svět nemá, nepoznal, máme skrze Ježíše Krista přistup k neomezené Boží moci, k Bohu Otci. Na rozdíl od autora krásného textu písně my máme skrze modlitbu přístup k velkému heveru, který pohne zemí.

O modlitbě už bylo řečeno mnohé, jsou jistě povolanější služebníci. Prosto si myslím, že mám o modlitbě mluvit, ale jinak, než je zvykem.

Marek 9,20-24 I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství. A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Toto je známý příběh, ale zkusili jste ho vzít vážně? Modlitba je především otázkou víry a víra přemáhá svět. Modlitba je rozhovor s Bohem, nikoliv monolog. Nebudu rozebírat modlitbu, druhy a způsoby modlitby. Chci spíše mluvit o způsobu provozování našeho vztahu s Bohem, neboť vztah se projeví a realizuje skrze slovo, mluvené slovo v rozhovoru. V první řadě, kdo přistupuje k Bohu musí věřit, že Bůh je, že naslouchá a že na naše slova nějak reaguje. Kdo z vás věří, že Bůh existuje, chce s námi mluvit, chce něco dělat, a že má dostatek moci činit velké věci?

Jak se tedy máme modlit? Každý ať se modlí tak, jak mu zobák narost! Ne, tento výrok není v Bibli 😊. Buďte úplně normální. Myslím si, že člověk má přistupovat k Bohu takový jaký je, ne s nějakou nepřirozenou nenormální pózou. Úcta s respekt k Bohu, nechť se projevuje poslušností a horlivostí! Strnulým či ponurým ksichtem, květnatou či nepřirozenou mluvou pokoru nenahradíš. Nepřirozenost, přetvářka nám modlitbu zbytečně komplikují a berou nám z ní radost.  Stává se z toho dřina. Když mluvím o nešvarech v modlitbě, věřte mi, že kážu také sám sobě.

  1. Buď přirozený

Co k tomu dodat? Prostě se chovej normálně, mluv normálně. Představ si svůj rozhovor v manželství, nebo s přítelem. Všimněte si, jak někdy zareagujeme, když se řekne, „budeme se modlit“… někdy lidé zvláštně ztuhnou… Nehrejme na Boha nějakou habaďuru, vždyť On moc dobře ví, jak se chováme mimo modlitební čas. Dokonalým postojem a nahraným duchovním výrazem ve tváři na Boha dojem neuděláme… Přirozenost samozřejmě platí jak pro soukromou, tak i pro společnou modlitbu.

  1. Nesrovnávej se

Nemusím připomínat, že modlitba je základ, takové duchovní dýchání. Ale u každého z nás se míra modliteb, časová i tematická liší.  Srovnávání se s ostatními křesťany je problém našeho přijetí spíše nepřijetí. Každý jsme naprosto originální tvor, kombinace fyzických, duševních, duchovních a morálních vlastností a schopností a jako takoví jsme nenahraditelní. V modlitbě neplatí rčení „Nikdo není nenahraditelný“. Neboť každý se modlí se svou originální osobností, se svým obdarováním, a pokud se nebude modlit, bude tam prázdné místo. Váš způsob modlitby, vyjadřování a pohledu na věc je tím provázkem ve vzoru, nebo sklíčkem v mozaice, které tam nikdo jiný nedá než ty. Neodsuzuj se, když se modlíš méně než náš David, nepovyšuj se, když se modlíš déle než David 😊. Nesuď a nevznášej nárok na druhé, naopak přijímej a povzbuzuj!

  1. Buď stručný

Nevyčerpávej sebe, spolumodlitebníky i Boha zbytečnou a nesmyslnou snahou o podrobné popsání problematiky, kterou Bohu přednášíš. Sáhodlouhé vysvětlování, popisování problému (aby Pán pochopil…) a odborné rady „jak na to“ – to je zbytečně promarněný čas. Vždyť Bůh tomu všemu dobře rozumí ještě před tím, než otevřeš pusu. Složité vysvětlování vyslyšení modliteb neurychlí, nebuďme jako ti, kteří si myslí, že budou pro množství slov vyslyšeni. Hlavně, je takový modlitební čas únavný a nedochází nám, že i zbytečný. Neboť s odstupem času můžeme zjistit, že jsme se modlili tzv. „mimo mísu“. Například, když jsme se s Janou intenzivně modlili za firmu, která nakonec zkrachovala.

  1. Buď uvolněný

Možná vám to připadá jako jen takové heslo, ale pro mě osobně je toto opravdu důležité. Zpříjemňuje to modlitbu, neboť v uvolněnosti se chovám přirozeně, tedy upřímně, baví mě to a cítím se svůj a přijatý. Souvisí to s tím, jak jsem říkal „každý ať se modlí, jak mu zobák narost“. Když je těžké se uvolnit, zkus změnit prostředí. Třeba já se rád modlím v přírodě.

  1. Naslouchej

Na to nezapomínej, neboť modlitba není monolog, ale rozhovor 2 stran. Potřebujeme Bohu naslouchat, co nám říká, kam nás v modlitbě vede. Po těch kotrmelcích, které jsme zažili, jsme se posunuli dál v tom, jak v nás roste touha naslouchat. Už není co říct, naše moudrost a slovní zásoba nestačí. Toužíme slyšet, cítit Boží blízkost. Bůh k nám mluvit chce a mluví, jen často je to jinak, jiným způsobem, než si představujeme. Mysleme na to, abychom dávali Bohu prostor v modlitbě.

  1. Neraď Bohu

Uvědom si, že Tvoje poznání je jen částečné, nevidíš komplexní souvislosti a vlivy tak, jak je vidí Bůh. Proto neztrácejme čas modlitbami – řečmi, které po nás Bůh vlastně nežádá. Když nemáš moudrost, jak se za některé věci modlit, tak žehnej. Tím uvolňuješ Boží moc a máš jistotu, že se modlíš podle Boží vůle, neboť je psáno, že jsme dědici požehnání.

  1. Společná modlitba

Co tím myslím? Jsou to nešvary, které se nám mohou stát.

Důležitá je jednota, proto o sporných tématech mezi modlitebníky se nezmiňuj konkrétně. Příkladem jsou volby. Modlit se za výhru konkrétního kandidáta ve skupině modlitebníků, když víte, že ostatní jsou rozhodnuti volit druhého kandidáta, to k jednotě opravdu nepřispěje. Modlete se za bohulibé cíle, ne za způsob, s jakým kandidátem k dobrému cíli dojít. To si nechte na osobní modlitbu. Není dobré odejít z modlitebního času rozhádaní.

Pozor na manipulaci, kdy modlitebník ostatním v modlitbě vysvětluje, co si mají ostatní modlitebníci myslet, dělat, či je teologicky vzdělávat. To není cíl modlitby.

Dále mohou vzniknout dva extrémy:

V modlitbě za jednu věc se vystřídají všichni modlitebníci. To, aby se ten poslední nejvíce zabýval tím, jak to samé řekne podesáté jinak, než ti co se modlili před ním.

Jeden modlitebník vypráská všechna témata a ten druhý neví, co by se modlil. Proto buďme k sobě ohleduplní.

Závěr:

Modlitba je úžasný dar, který pomáhá v každé době, jak v té radostné, tak i v té smutné. Pomáhá nám osobní modlitba i společná modlitba. Oba způsoby modlitby modlitba nás budují a společná stmeluje. Nemohu se modlit s někým, komu jsem něco neodpustil.

Bůh svoje záměry naplní s námi i bez nás. Ale přijměme toto úžasné pozvání ke spoluúčasti, když Bůh bere do ruky hever a pohybuje zemí. Můžeme ten mocný hever držet spolu s Ním skrze modlitbu.

0 0 vote
Article Rating