Zveme Vás na palubu
Spolupracujeme

 

 

Davidův stánek – otevřená studna uctívání

 

David Loula

 

Na počátku roku 2013 měl bratr Jiří Čihulka vidění o českém národě na vahách před Hospodinem. Ve vidění byl český národ vážen a Pán se na to vážení díval. Na jedné misce vah byli lidé, kteří se odvrátili od Boha a žijí v hříchu. Na druhé misce byli ti, kdo uctívali Pána a klaněli se mu. Po chvíli, kdy se misky převažovaly, jako by byly v rovnováze, nakonec převážila ta, kde byl český národ ve svých vinách a hříších. Bylo vidět Boží pohled, který napjatě a velmi vážně sledoval tento vývoj na vahách. Poté byl Boží pohled obrácen na druhou misku, kde byli praví ctitelé, kteří milovali Pána Ježíše celým srdcem. V tomto pohledu byla ještě naděje, ale též otázka, zda se na této misce vah něco změní.

 

Výklad vidění je následující. Žijeme v době, kdy je český národ vážen před Bohem, a hříchy národa převážily, což znamená blížící se Boží soud nad národem. Bůh byl velmi vážný. Ale naděje zůstávala v těch, kteří uctívali Boha v duchu a v pravdě. Zdá se, že pokud přibude těchto pravých ctitelů, tak Bůh ještě prodlouží čas své milosti nad naším národem. Víme, že Abraham prosil za Sodomu a Gomoru a připomínal Hospodinu spravedlivé ve městě. Dával je před Bohem na váhu proti všem hříšníkům ve městě. Nyní Pán hledá nejen spravedlivé lidi, ale ty, kdo jsou spravedliví v Kristu a zároveň uctívají Pána. Tomu odpovídá i slovo Pána Ježíše, který říká samařské ženě, že nastává doba, kdy nebude záležet na tom, kde je Bůh uctíván, ale jak je uctíván. Pán si přeje, aby ho lidé ctili v Duchu a pravdě. Ale přichází hodina, již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. (J 4,23)

 

Vidíme, že Bůh Otec hledá pravé ctitele, kteří se mu budou opravdově ze srdce klanět. To je to, co Pán Ježíš odmítl dát satanovi při pokušení na poušti se slovy: Odejdi, satane. Vždyť je napsáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat (Mt 4,10). Pán Ježíš byl pravým ctitelem svého Otce, on se mu klaněl a ctil ho celým svým životem.  I my máme Ježíše následovat a klanět se Otci i Pánu Ježíši, vždyť je psáno: Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá (Ž 2,11-12). Při uctívání se děje právě toto líbání Syna – Pána Ježíše Krista, a toto uctívání odvrací hněv. Tento postoj vyjadřuje krásným způsobem příběh z evangelia, kdy žena hříšnice přišla do domu farizeje a uctila Syna. A s pláčem se postavila zezadu k jeho nohám, slzami začala smáčet jeho nohy a otírat je svými vlasy, vroucně líbala jeho nohy a mazala je vonným olejem. To bylo pravé uctívání. V tom pláči bylo pokání a v líbání nohou bylo uctívání a ta žena takto beze slov vyjádřila Pánu upřímnou hlubokou lásku a oddanost. Ten farizej ji odsoudil se slovy: „Kdyby to byl prorok, poznal by, co je to za ženu, která se ho dotýká.“ Dotek ženy byl pro Žida znesvěcující a zvláště od hříšnice. V očích farizeje byl Ježíš znesvěcen, v očích Boha byl Ježíš tímto skutkem ženy poctěn. Pak Kristus vypráví farizeovi příběh o dvou dlužnících a o lásce a vděčnosti za odpuštění. A řekl mu: Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala vroucně líbat moje nohy. Farizeus žil podle zákona a byl ve svých očích spravedlivý. Ale nebyl ctitelem Božím. Žena hříšnice nežila podle zákona, ale byla pravou ctitelkou Pána. A on se nad ní nepohoršil. On jí odpustil a naplnil svojí láskou. Věřím, že ona už dále žila v pravdě jako ta, která ctí Otce v duchu a pravdě.

 

Co se děje v duchovním světě, když uctíváme Boha? Jaký dopad to má na náš život a na životy blízkých či na město a národ, ve kterém žijeme? Veliký v každém ohledu. Při uctívání se realizuje velký projekt, který vychází z Božího srdce, a to je nebe na zemi. Zní to možná velikášsky, ale právě za to se modlíme vždy, když říkáme modlitbu Páně. Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. To je Boží záměr, aby se nebeská kultura dostala na zemi. Všechny Ježíšovy výzvy, abychom žili v lásce, odpouštěli si navzájem, byli k sobě laskaví a dobrotiví a sloužili jeden druhému je jen to, co se děje v nebi. Tam je láska, pokoj, spravedlnost, lidé nic proti nikomu nemají, ale spolupracují spolu v lásce bez soupeření a dokazování si moci. Možná nyní namítnete, že nebe je v nebi a my jsme dole na zemi a Pán nikde nezaslíbil na zemi ráj. Souhlasím. Vyjma tisíciletého království, kdy bude ráj na zemi pod vládou Ježíše Krista, na zemi je bitevní pole, kde se odehrává boj o lidské duše, a nakonec bude vše poddáno pod nohy Pánu Ježíši. Žijeme v době podmaňování nepřátel pod nohy Ježíše, a to i přesto, že bitva byla s konečnou platností vyhrána Kristovou smrtí na kříži a jeho slavným vzkříšením. Přesto máme žít tak, jak budeme jednou žít v nebi. A právě toto okušení nebe na zemi bude nevěřící lidi přivádět ke spasení. Takže se modlíme, aby přišlo Boží království – to znamená, aby se Boží vláda projevila dnes na zemi, tam, kde právě jsi.

 

Pán si přeje, aby vše, co je v nebi, bylo na zemi. Jde tedy o projekci nebe na zem. A v nebi se děje nepřetržité uctívání před Božím trůnem: Ty čtyři živé bytosti měly každá po šesti křídlech, dokola i uvnitř plno očí. A bez přestání dnem i nocí volají: 'Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh všemohoucí, ten, který byl, který jest a který přichází.' (Zj 4,8) Pak jsou tam starci, kteří klekají a uctívají Boha na trůnu a odhazují své koruny před Pánem v naprosté pokoře a oddanosti. Myslel jsem, že v nebi není den a noc, a myslím si to stále. Tento obrat spíše vyjadřuje, že toto uctívání probíhá v nebi stále. O co více Pán touží, aby i na zemi probíhalo nebem inspirované uctívání Boha ve dne i v noci. Tím ten nebeský trůn sestupuje na zemi. Pokud obklopíme Pána pravým uctíváním, dochází k silné demonstraci Boží slávy na zemi, zjevuje se Boží moc a přítomnost a lidé jsou osvobozeni k poznání pravdy. Tento odlesk toho, co se děje v nebi, je vyjádřen i zvoláním Davida v žalmu: Ty jsi svatý, trůníš na chválách Izraele. (Ž 22,4 podle Českého studijního překladu - ČSP) David znal mocnou Boží přítomnost při uctívání, vždyť to byl pravý ctitel, který také odhodil svou královskou hodnost, když přinášel schránu smlouvy do Jeruzaléma a křepčil u toho jako blázen. Sám říká, že před Bohem, který mu dal královskou hodnost, takto dováděl. A říká, že i když bude ještě umenšen, a bude docela maličký ve vlastních očích, bude ve vážnosti u svých otrokyň. Během uctívání Boha se realizuje naše menšení, aby Pán Ježíš v nás mohl růst a kralovat. I my můžeme být docela maličcí ve vlastních očích, a přesto budeme právě v tu chvíli znát svoji hodnotu, kterou máme jako Boží děti u svého Otce.

 

Král David miloval Boží přítomnost. Tehdy Boží přítomnost prezentovala schrána smlouvy. Ta však za jeho života byla na nějaký čas ukradená Pelištejci, kteří ji kvůli nádorové epidemii vrátili Izraelcům, a pak zůstávala za dnů krále Saula v Baale u Kirjat-jearímu. Nebyla vyhledávaná v té době (1Pa 13,3). David ji chtěl mít v Jeruzalémě. Boží sláva patří do Jeruzaléma. S bázní Boží se napodruhé podařilo přenést schránu do Jeruzaléma za velkého jásotu a radosti. David schránu umístil do stánku, který pro ni postavil. Stánek není v Bibli podrobně popsán, ale s největší pravděpodobností to byl prostý stan, kde byla umístěná schrána, a to bez opony, bez nádvoří a bez složitého uspořádání, které bylo ve stánku Mojžíšově a Šalomounově.

 

David před schránou zanechal Asafa, Hémana a Jedutúna a jejich bratry a syny, aby tam vedli službu chval. Těchto vedoucích chval bylo 288 a byli to mistři muzikanti a zpěváci (1Pa 25,1-8). Dále tam bylo 4 000 lidí, kteří drželi služby chval před Boží schránou a neustále přinášeli Bohu oběti chvály a klaněli se Hospodinu. Čtyři tisíce oslavovaly Hospodina na nástroje, které dal (David) k oslavování Hospodina udělat.(1Pa 23,5)Pravděpodobně tam probíhaly neustálé chvály, které vedli mistři muzikanti a zpěváci, a pak tam byly chóry, které se ve službě střídaly podle toho, jak určil los. Ovšem nebyly to jen písně chval. Probíhalo tam prorocké vyhlašování Božího království nad pohanskými národy. Dělo se tam upevňování královské vlády živého Boha. Písně, které se tam zpívaly, zjevovaly Boha, byly to písně inspirované nebem. David a velitelé vojska přidělili též službu synům Asafovým, Hémanovým a Jedutúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a při cymbálech. (1Pa 25,1)

 

První píseň, která se zpívala v tomto Davidově stánku, je zaznamenaná v 1Pa 16 a můžeme na ní vidět, jaké chvály probíhaly ve stánku Davida. Je až s podivem, jak velmi se věnovala pozornost pohanským národům. Bylo to místo, odkud se národy volaly ke spáse u Boha Izraele. Židé ve stánku přijali zjevení o tom, že spása je i pro pohany, a proto je zvali do stánku až do svatyně, kam samozřejmě žádný pohan nesměl vstoupit. V době Davida však i pohané přicházeli ke schráně a hleděli na Boží nádheru. V tom byl Davidův stánek podle novosmluvního modelu, můžeme říci podle nebeského vzoru. Zpívej Hospodinu, celá země! Zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi národy o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech, neboť Hospodin je veliký, nejvyšší chvály hodný, budí bázeň, je nad všechny bohy. Všechna božstva národů jsou nic, ale Hospodin učinil nebe. Před jeho tváří velebná důstojnost, moc a potěšení na svatém místě jeho. Lidské čeledi, přiznejte Hospodinu, přiznejte Hospodinu slávu a moc, přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! Přineste dar, vstupte před něj, v nádheře svatyně se klaňte Hospodinu! (1Pa 16,23-29) Zde vidíme, jaké vyznávání znělo při první písni v Davidově stánku. Lidé na tom místě zakoušeli Boží slávu a moc i potěšení a volali další národy, aby též přišly a klaněly se jejich Bohu.

 

Nevíme, kdy skončilo toto nepřetržité uctívání, ale můžeme se domnívat, že už za krále Šalomouna ustala tato bohoslužba. Přesto vždy, když nastávaly časy rozvlažení od Boží tváře a Pán se nad svým lidem smilovával a posílal jim Boží muže, kteří obraceli srdce Židů zpět k Bohu, vždy byla obnovována též tato bohoslužba podle Davidova nařízení. Král Chizkijáš byl jedním z nich. Vládl tři sta let po Davidovi. Postavil v Hospodinově domě lévijce s cymbály, harfami a citarami podle příkazů Davida a Gáda, králova vidoucího, a Nátana, proroka. Ten příkaz totiž vydal Hospodin skrze své proroky. (2Pa 29,25) Tento příkaz vydal Hospodin, ne člověk. Přesto to bylo jakési doplnění k Mojžíšovu zákonu, protože Bůh to přikázal prorokům v době Davida. Proč to neřekl už Mojžíšovi? Přemýšlejme o tom. Chizkijáš nařídil, aby Boha uctívali na ty hudební nástroje, které David vymyslel a nechal vyrobit k uctívání Hospodina, a dokonce i stejnými slovy písní, které zanechal Asaf a David. Ve chvíli, kdy se začalo se zápalnou obětí, začal i zpěv k poctě Hospodinu za doprovodu trubek a nástrojů Davida, krále izraelského. Celé shromáždění se klanělo, zněl zpěv a hlaholily trubky. To všechno trvalo, dokud neskončila zápalná oběť. Když obětování skončilo, poklekl král se všemi, kteří byli s ním, a klaněli se. Král Chizkijáš s velmoži nařídil lévijcům, aby chválili Hospodina slovy Davida a Asafa, vidoucího. Chválili ho plni radosti, padli na kolena a klaněli se. (2Pa 29,27-30)

 

Také o dalších tři sta let později, tedy šest set let od dob krále Davida, se za kněze Ezdráše obnovoval chrám po návratu Židů z babylonského zajetí, a tehdy též byl obnovován Davidův stánek jako součást chrámové bohoslužby. Když stavitelé Hospodinova chrámu kladli základy, ustanovili kněze s pozouny, oblečené do svátečních rouch, a levity, syny Asafovy, s cymbály, aby chválili Hospodina podle řádu izraelského krále Davida. Opěvovali Hospodina a vzdávali mu chválu a čest, že je dobrý, že jeho milosrdenství nad Izraelem je věčné. A všechen lid mohutným hlaholem chválil Hospodina, že byly položeny základy Hospodinova domu.

(Ezd 3,10-11)

Opět zde vidíme, že Izraelci dbali o to, aby toto nařízení chval, které nebylo součástí Mojžíšovy bohoslužby, bylo zachováváno, ačkoliv nebylo součástí zákona, ale bylo dodatečně vydané skrze proroky v době Davidově. Oslavování bylo zvučné, hlučné a radostné. Lid totiž hlaholil tak mohutným hlaholem, že se to rozléhalo do daleka. (Ezd 3,13)

 

Prorok Ámos na konci své prorocké knihy přináší slovo od Boha o obnově Davidova stánku: V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co je na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných. (Am 9,11) Je zajímavé, že Pán neříká, že obnoví Mojžíšův stánek nebo Šalomounův chrám, ale Davidův stánek. Je to právě proto, že Davidův stánek byl podle novozákonního vzoru, ačkoliv tam ještě musely být i zvířecí oběti. Bude to sám Bůh, který zbuduje Davidův stánek, nastane obnova bohoslužby, při které dojde k projekci nebe na zem a bude obnoven Davidův stánek jako místo ustavičné oběti chval. Nebudou to lidé, kteří to vytvoří, ale Bůh obnoví to, co bylo zbořeno tak, jako za dnů dávných, za dnů krále Davida.

 

V Novém zákoně se objevuje toto slovo o obnově Davidova stánku, a to při prvním koncilu v Jeruzalémě, kdy apoštolové rozhodovali o tom, zda věřící z pohanů musí dodržovat židovská pravidla, Mojžíšův zákon, aby byli spaseni, nebo zda jsou spaseni na základě pouhé milosti skrze víru. Tehdy došlo k velké rozepři, kterou ukončil Jakub (mimo jiné zastánce toho, aby pohané zákon zachovávali) slovy z proroka Ámose: Navrátím se zase a znovu postavím Davidův zbořený dům, z jeho trosek jej opět vystavím a zbuduji, jako byl dřív, aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které jsem přijal za své. To praví Pán, který to oznámil už před věky. (Sk 15,16-17 podle Českého ekumenického překladu). Jakub na základě tohoto verše dochází k závěru, že pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nemají dělat potíže, ale že mohou být spaseni i bez zachovávání židovských obřadů. Jakub si uvědomil, co se dělo v Davidově stánku, že to bylo místo setkávání s Bohem i pro pohany, a jak by tedy on mohl požadovat, aby pohané zachovávali zákon, když je už v době před Kristovou obětí David pouštěl do svatyně, kam jinak měl přístup jen velekněz, a to jen jednou za rok na svátek smíření, Jom kippur? Bůh tady říká, že přijal pohanské národy za své. A Davidův stánek povede pohany k tomu, aby začali hledat Pána. Bude to jako za dnů Davida, kdy pohané viděli zjevnou Boží slávu ve stánku a obraceli se k Bohu. I dnes se lidé budou setkávat s Bohem během prorockého uctívání a nevěřící lidé zakusí Boží dotek a začnou hledat Boha, protože uvidí jeho moc a zažijí potěšení na svatém místě.

 

Žijeme v době, kdy Bůh obnovuje zbořený Davidův stánek. Tímto stánkem budou místa nepřetržitého uctívání Boha, kde se budou dít zázraky, znamení, budou to místa uzdravení, osvobození, odpočinutí u nohou Ježíšových. Budou to místa otevřeného nebe, místa spočinutí, ale zároveň místa, odkud se povede strategický boj proti vládě temnoty ve světě. Ve stánku bude znít nebeská chvála, bude se tam rodit nová píseň, která zasáhne srdce všech, kdo ji uslyší. V té chvále bude Boží moc. Lidé přijmou nové a hluboké zjevení o Otci a jeho lásce, ale také o důstojnosti Hospodinově a jeho velebném majestátu. Najdou vlastní identitu a poznají svou hodnotu, kterou mají u Boha. Přijde Boží bázeň do církve. Bůh bude bydlet uprostřed svého lidu a jeho přítomnost bude až hmatatelná. Bude to hnutí obnovy, které přinese nový oheň a moc do církve, těla Kristova. Už se to děje na mnoha místech světa, ale už i v České republice se rodí Davidovy stánky, ačkoliv zatím nikde není nepřetržitý proud chval. To však přijde.

 

Tím Davidem, o kterém se tu mluví, je Ježíš Kristus. Ježíš usedl na trůně Davidově, a David byl jen předchůdcem toho pravého velkého Krále. David byl předobrazem Davida Ježíše v spravedlivé vládě. Ezechiel o tom mluví: David, můj služebník, bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich… Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem. (Ez 37,24.26-27) Tímto Davidem nemůže být nikdo jiný než Ježíš, který přinesl novou smlouvu, věčnou, a na základě této smlouvy budou lidé žít podle Boží pravdy a Božích řádů. Bůh zbuduje svou svatyni uprostřed lidí.

 

Davidův stánek bude nástrojem duchovního rozvlažení, probuzení a reformace. Tak tomu bylo v prvotní církvi. Uctívání Boha otevírá dveře ke spasení. Duchovní hradby se boří během uctívání Pána. Ve Skutcích apoštolských můžeme vidět, že křesťané uctívali Boha, žili životem chvály a stálého obdivování Pána a Spasitele. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,46-47 ČEP) Křesťané byli spolu a uctívali Boha. Apoštolové chválili Pána nejen, když se jim dařilo, ale i když byli v nouzi. Apoštolové Pavel a Silas se dostali kvůli kázání evangelia do vězení, byli zbičováni, nohy jim dali do klády, a oni si nebyli jisti svými životy. Přesto uprostřed noci se začali modlit a chválili Pána a ostatní vězňové je poslouchali. Tato chvála byla bodem obratu, kdy přišel průlom a Boží slavné vysvobození. Nastalo zemětřesení, všem vězňům spadly okovy a žalářník přiběhl a ptal se, co má dělat, aby byl spasen. Uvěřil on a celá jeho rodina a ještě té noci byli pokřtěni. Tento průlom byl Boží odpovědí na uctívání. Když Boží děti uctívají svého nebeského Otce, nastává zemětřesení, obrat, průlom i v beznadějné situaci. Při uctívání padají okovy hříchu, starostí, strachů a spoutaností, a to nejen těm pravým ctitelům, ale také všem, kteří jsou v okolním vězení. Můžeme říci, že naše města budou osvobozena z pout hříchu a vězení satana, pokud budou lidé opravdově uctívat Pána. Chvála není spasitelná, spasení je pouze skrze víru v Ježíšovu oběť na kříži, víru v jeho krev, která očišťuje od hříchu, ale chvála otevírá nebeské brány, aby se proud Boží moci, slávy a milosti vyléval na zemi tam, kde jsou praví Otcovi ctitelé.

 

Duch Panovníka je nad námi, abychom vyhlásili svobodu zajatým, tak jako to činil Pán Ježíš Kristus. On přišelpozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. (Iz 61,3) Pojďme společně pozvednout Boží korouhev na českém Sijónu, vezměme závoj chvály, místo ducha beznaděje, a zůstávejme v Božím domě, protože je psáno: Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit. (Ž 84,5)

 

Fotogalerie

 

 

 

 

 

 
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.