BŮH

Mnoho z nás má představu jak by „ideální“ Bůh měl vypadat. Představujeme si třeba, že Bůh by měl být mocný, měl by nám rozumět, mít o nás zájem. Porovnejme některé z těchto charakteristik s tím, jak Boha popisuje Bible.

  1. Boží charakteristika – Bůh, který je větší než my

Lidstvo dosáhlo v poslední době značného pokroku. Můžeme žít déle než naši předci, létat rychlostí vyšší než rychlost zvuku a mít celý svět na dosah počítačové klávesnice. Ale i když jsme se v některých směrech posunuli vpřed, zdá se, že v mnoha jiných oblastech se míjíme cílem. Neustále pozorujeme nárůst násilných trestných činů, rozvodovosti a sebevražd mladistvých. Tisíce lidí se každý den nakazí virem HIV. Stovky miliónů lidí neustále trpí hladem.

Tento výčet by mohl pokračovat. V posledních desetiletích jsme například zažili rekordní počet válek po celém světě. Jestliže je lidstvo bohem, nevedeme si v tom příliš dobře. I přes rozvinutou technologii tu máme kriminalitu, rozvody, rasovou nesnášenlivost a hladomory způsobené konflikty znepřátelených vlád. Nebylo by tedy lepší mít Boha, který je větší než lidstvo, Boha, který nás může dovést dál než kam jsme schopni dojít sami?

Bůh, o kterém se píše v Bibli, je právě takový. Tvrdí o sobě, že je Stvořitel vesmíru – transcendentní, vševědoucí a všemohoucí bytost, která vždy existovala a která také všechno udržuje. Říká: „Zemi jsem učinil já a člověka na ní jsem stvořil. Já jsem vlastníma rukama roztáhl nebesa.“  „Já jsem Bůh, a jiného už není, jsem Bůh a nikdo není jako já.“ „Já jsem…ten, který je, a který byl a který přichází, ten Všemohoucí.“

  1. Boží charakteristika – Bůh, kterého můžeme znát osobně

V dnešní době je populární představovat si boha jako nějakou energii, silové pole, které je přítomno ve všech věcech. Ale i když všechno existuje a je v každém okamžiku udržováno Boží mocí, Bůh může být víc než jen tohle. Nebylo by například lepší mít Boha, který je spíše jako otec nebo matka, sourozenec, nebo přítel? Jako někdo, s kým můžete mluvit, sdílet těžkosti, někdo, kdo vás povede a s kým budete prožívat život? Co je tak lákavého na Bohu, který je neosobní, vzdálený, a jehož prakticky nelze poznat?

Bůh je nepředstavitelně velký a „jiný,“ ale přitom je možné jej znát, a on sám si přeje, abychom jej poznali. I když Bůh není viditelný, můžeme s ním mluvit, ptát se ho a naslouchat mu, a on nám poskytne odpovědi a vedení pro náš život.

Člověk může mít s Bohem stejný vztah jako s blízkým členem rodiny. Ty, kdo jej znají, Bůh skutečně nazývá svými dětmi, svou nevěstou, svými přáteli. Takže Bůh Bible je cokoli jiného jenom ne neosobní Bůh. Kvůli něčemu se hněvá, kvůli jiným věcem je zase smutný, je také milosrdný, laskavý a dokáže odpouštět, je to bytost, která vyjadřuje emoce. Bůh je inteligentní, má svůj charakter a smysl pro humor. Můžeme znát víc než jen fakta o něm, můžeme ho totiž znát důvěrně jako nejlepšího přítele. „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha.“

  1. Boží charakteristika – Bůh, který rozumí lidskému životu

Někteří si představují Boha jako velice vzdáleného, jako někoho, kdo sice stvořil vesmír, ale pak jej nechal, aby fungoval sám od sebe. Nebylo by lepší mít Boha, který je zapojen do všeho dění ve vesmíru – a ještě konkrétněji, do všeho, co se děje na Zemi? A co naše jedinečné problémy, starosti a těžkosti, se kterými se potýkáme? Nebylo by lepší mít Boha, který tomu dokáže rozumět, který ví, jak vypadá život v tom nevlídném světě, jehož existenci dopustil?

Biblický Bůh ví, co to znamená být jedním z nás. Ježíš Kristus nebyl jen Boží Syn, ale i Bůh, který na sebe vzal lidskou podobu a lidskou přirozenost. „Na počátku bylo Slovo [Ježíš], a to Slovo [Ježíš] bylo u Boha, a to Slovo [Ježíš] bylo Bůh. Slovo se stalo [lidským] tělem a přebývalo mezi námi.“

O Božím Synu Bible říká: „Syn je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty.“ On je „obraz neviditelného Boha.“ On je ten „Mocný Bůh, Otec věčnosti“, který se „stal jedním z lidí.“ V něm „je vtělena všechna plnost božství.“ A „v něm bylo stvořeno všechno na nebo i na zemi – svět viditelný i neviditelný.“

Ježíš o sobě řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“[12] a „kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal.“[13] a dále „Já a Otec jsme jedno.“

Ježíš byl úplný Bůh, ale zároveň byl i cele člověkem. Míval hlad, spal, jedl, plakal. Prožil všechny možné těžkosti, se kterými zápasíme i my. Proto Bible říká, že Ježíš „je schopen mít soucit s našimi slabostmi.“ On „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“

Takže Bůh Bible nezůstal vzdálený od bolesti, utrpení a zla v našem světě. V životě prošel těžkostmi, které musíme snášet i my. Ve skutečnosti byl jeho život na zemi velice skromný. Narodil se do chudé rodiny, nebyl fyzicky přitažlivý, setkával se s předsudky a nenávistí, nerozuměla mu ani jeho rodina a přátelé, a byl nespravedlivě popraven.

  1. Boží charakteristika – Bůh, který se o nás skutečně zajímá

Většina lidí si přeje, aby je ostatní přijímali a měli rádi. Chceme, aby o nás lidé opravdu měli zájem a nevěnovali nám jen povrchní slova. Chceme, aby za jejich zájmem stály i konkrétní skutky. Neplatí to samé i o Bohu? Jinými slovy, nebylo by nejlepší, kdyby se o nás Bůh doopravdy zajímal a také nám to nějakým hmatatelným způsobem dokázal?

Biblický Bůh o nás zájem skutečně má. Přesně tak to řekl. Bible přímo říká, že „Bůh je láska.“ Ale slova nemohou vyjádřit jeho zájem a starost o nás tolik jako skutky. A právě v nich je Bůh Bible tak jedinečný a úžasný. Doopravdy nám ukázal, jak moc mu na nás záleží…

„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Bůh Bible o sobě tvrdí, že je dokonalá a svatá bytost. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“ Bůh touží po vztazích, které jsou čisté a bez poskvrny. Proto poslal svého vlastního Syna, abychom díky němu mohli být před Bohem čistí. Po morální stránce žil Ježíš dokonalým životem; a potom byl bičován, mučen a ukřižován jako „cena,“ kterou bylo třeba zaplatit za všechny zlé věci, které jsme kdy řekli, udělali, nebo na které jsme mysleli (nazývané „hříchy“). Ježíš v podstatě zemřel za nás, místo nás: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“  „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost [hříchy] nás všech.“

Bohu na nás tolik záleželo, že poslal svého Syna, aby zemřel místo nás. Byl ochoten udělat cokoli pro vyřešení našich hříchů. Nyní můžeme zažít úplné odpuštění a navázat s Bohem ničím neomezený vztah.

  1. Boží charakteristika – Bůh, který má vše pod kontrolou

Nedokazují všechny zlé věci, které se ve světě dějí, že dobrý, všemohoucí Bůh nemůže existovat? Nemusí to tak nutně být. I dokonalý Bůh může dopustit, aby se někdy něco špatného stalo jako součást nějakého vyššího záměru. Bůh může vědět úplně přesně, co se v každý okamžik odehrává, a dopustit, aby k něčemu došlo v rámci jeho velkého plánu.

Bůh Bible je právě takový Bůh. Tvrdí, že nic na Zemi se nestane bez jeho svolení. Je naprosto svrchovaný nad všemi věcmi. „Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal?“„Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, to uskutečním.“ „Záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení.“

To ale neznamená, že všechno, co se děje, se Bohu líbí. Ježíš například svým učedníkům ukazoval jak se modlit. Jedním z klíčových bodů této modlitby je věta: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ Boží morální vůle je vždy vykonávána v nebi, ale ne na Zemi. Bůh je svrchovaný nad všemi věcmi, ale nelíbí se mu všechno, co se na Zemi děje. Z nějakého důvodu přesto dopouští, že se takové věci stávají (svou vůlí je dopouští), možná proto, že jsou součástí svobodné vůle, kterou jako lidské bytosti máme.

Biblický Bůh ale má svůj plán a nezastaví se, dokud „nevykoná a nesplní záměry svého srdce.“ Co je tím plánem? Konečným Božím cílem je přebývat s lidmi v úplně jiném prostředí, než v jakém žijeme dnes. O tomto budoucím světě Bůh říká: „Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. Všechno tvořím nové.“

  1. Boží charakteristika – Bůh, který dává životu smysl

Když si vzpomenete na nějaký důležitý úkol nebo projekt, který se vám podařilo dokončit, pravděpodobně se vám vybaví onen pocit uspokojení z vykonaného díla. Chtěli byste, aby se totéž dalo říci o vašem celém životě? Aby měl nějaký smysl? Existuje Bůh, který stvořil váš život s nějakým záměrem? Bůh, který vás může vést, abyste takový naplněný život prožívali?

Ano. Biblický Bůh to může udělat. Slibuje, že může našim životům dát smysl a naplnění. Ve vztahu s ním můžeme konat „dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ Můžeme pozitivně ovlivnit životy druhých lidí. Můžeme se stát součástí jeho mistrovského plánu.

Bůh Bible také říká, že v každodenním vztahu může vést náš život tak, abychom dělali to, co ho těší a co je pro nás vždy nejlepší. „Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“ To neznamená, že život bude najednou dokonalý a skvělý. Pořád existují nemoci, různé životní těžkosti a osobní selhání. Život nebude dokonalý, ale bude bohatší. Bůh říká, že z poznání jeho samého plyne „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“

  1. Boží charakteristika – Bůh, který nabízí skutečné naplnění

Stejně jako po lásce a přijetí toužíme většinou i po naplnění svého života. Skoro jako kdyby v nás existovala žízeň, která chce být za každou cenu uhašena. Ale tuto žízeň – jakkoli se o to snažíme – nedokážeme uhasit penězi, majetkem, milostným vztahem, nebo zábavou. Nebylo by proto skvělé, kdyby existoval Bůh, který dokáže tuto „žízeň“ uspokojit, Bůh, jehož přítomnost v našem životě zajišťuje stálou hladinu naplnění?

Bůh Bible nabízí život, který je maximálně uspokojující. Ježíš řekl: „Já jsem přišel, aby měli život, a měli ho v hojnosti.“ Řekl také: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“[ Biblický Bůh tedy slibuje, že naplní tuto vnitřní touhu, kterou zjevně nedokáže uspokojit nic jiného. Tak nás totiž stvořil.

Ideální Bůh

Podle Bible existuje jen jeden opravdový Bůh, jediný Stvořitel všech věcí. Tento Bůh je ideálním Bohem. Nemůžeme si vytvořit jiného Boha, a i kdyby to šlo, proč bychom měli chtít jiného? Skutečný Bůh je také ten nejlepší Bůh.

Tento text jen stručně nastínil, jaký Bůh Bible vlastně je. Pokud byste se o něm chtěli dozvědět víc, můžete si přečíst jednu knihu Bible – Janovo evangelium. Pokud to myslíte upřímně pokud je Bůh Bible skutečný, nebylo by logické, že se vám on sám dá poznat? Bůh říká: „Já miluji ty, kdo milují mne, a kdo mě hledají, naleznou mne.“ „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“

Říkáte si, jak je možné tohoto ideálního Boha poznat? Dá se říct, že navázání vztahu s Bohem se v něčem podobá svatbě. Předchází mu rozhodnutí dobrovolně vstoupit do určitého vztahu. Stejně tak i ve vztahu s Bohem záleží na vás, zda se rozhodnete říct mu své „ano.“

Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, po třech dnech vstal z mrtvých, a dnes žije. Nyní nám nabízí nový život, když mu budeme důvěřovat, že nám naše hříchy odpustil: „To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“

Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi. Všichni byli stvořeni k jeho obrazu. A žádný hřích ve vašem životě vám nemůže zabránit, abyste s ním navázali vztah. Bůh se s problémem hříchu vypořádal na kříži, kde byl Ježíš ukřižován. Teď je řada na vás, abyste vírou přijali, že Ježíš zemřel za vás, bez ohledu na to, co jste v minulosti udělali.

Když začnete žít ve vztahu s Bohem, bude to vztah na věčnost. Ale má to být také živoucí vztah pro dnešek, pro tento život, vztah, který postupně poroste. Stejně jako v každém vztahu budete někdy nahoře, někdy dole, budete prožívat radosti i bolesti. Ale bude to vztah mezi vámi a Bohem, který vás stvořil právě proto, abyste ho mohli poznat.

Vnímáte, jak Bůh klepe na vaše srdce? Ježíš řekl: „Hle,stojím u dveří a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Pokud právě teď chcete pozvat Boha do svého života, zde je návrh modlitby, která vám v tom může pomoci (důležité je ale především upřímný postoj vašeho srdce, ne doslovné znění této modlitby):

Můj Bože, potřebuji tě. Děkuji ti, že jsi v osobě Ježíše Krista na kříži vzal všechny moje hříchy na sebe. Chci přijmout tvoje odpuštění a začít vztah s tebou. Prosím tě, abys vešel do mého života jako můj zachránce a můj Pán a udělal ze mě takového člověka, jakého mě chceš mít.

(převzato z  www.everystudent.cz )


 

O tom, jak najít Boha.
Právě teď.
Tam, kde právě jste.

Jak může člověk navázat osobní vztah s Bohem? Čekat na nějaký blesk z nebe a náhlé osvícení či zjevení? Nebo se plně oddat náboženským obřadům a shromážděním? Stát se lepším člověkem, aby mě Bůh přijal? NIC takového.

Bůh popsal v Bibli velmi jasným způsobem, jak ho můžeme poznat…

(převzato z  www.everystudent.cz)


 

Odpovídá Bůh na naše modlitby?

Co je potřeba k tomu, aby Bůh odpověděl na naše modlitby?

Další otázky o životě a Bohu


Kdo je Ježíš

Je jednou z největších postav historie. Vlastně stojí v samotném středu lidských dějin. Ježíš změnil úplně všechno – od systému spravedlnosti až po naše pojetí času.

Podle Bible se Ježíš narodil z panny, žil dokonalým životem a nikdy se neprovinil ničím, co by se dalo označit za sobecké nebo nemorální. Několik let působil jako učitel zástupů v oblasti Palestiny a nakonec ho Římané ukřižovali. O tři dny později ovšem vstal z mrtvých, při jedné příležitosti ho pak spatřilo nejméně pět set lidí, a krátce poté před zraky svých následovníků vstoupil do nebe.

V době svého pozemského života Ježíš tvrdil, že má moc odpouštět hříchy, vyhánět démony a rozhodovat o věčném osudu jiných lidí. Stručně řečeno, prohlašoval se za Boha.

Nemylte se, Ježíšův příběh je opravdu neuvěřitelný. Podle některých až příliš neuvěřitelný na to, aby mohl být pravdivý. Ježíš, jak říkají, mohl být významnou náboženskou postavou nebo dokonce velkým učitelem morálky, ale v žádném případě ne Bohem.

Toto stanovisko se zdá rozumné. Ovšem bývalý profesor Cambridgeské univerzity C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství namítá: „Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce – nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším.“

Pak Lewis pokračuje: „Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.“


Je Ježíš Kristus Bůh?

Tvrdil Ježíš, že je Bohem? Můžeme jeho božství nějak potvrdit nebo vyvrátit? Seznamte se s důkazy z Ježíšova života a s tím, proč víra v Ježíše není slepá …

Paul E. Little

Je nemožné, abychom dospěli k jednoznačnému závěru, zda Bůh existuje a jaký je, pokud se on sám nechopí iniciativy a nezjeví se nám. Chceme-li zjistit, zda existuje nějaké vodítko k Božímu zjevení, musíme bedlivě prozkoumat obzor dějin. Jedno zřejmé vodítko tu je: v bezvýznamné vesnici v Palestině se před dvěma tisíci let ve stáji narodilo dítě. A celý svět dodnes slaví narození Ježíše Krista.

Do svých třiceti let zůstal neznámý. Pak zahájil své veřejné působení, které trvalo tři roky. Byl předurčen k tomu, aby změnil běh dějin. Byl to laskavý člověk a víme o něm, že „početný zástup mu rád naslouchal“ (Marek 12,37) a že „učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“ (Matouš 7,29).

Je Ježíš Bůh? On sám se k tomu vyjádřil velice jasně.

Brzy ovšem začalo být zřejmé, že o sobě tvrdí překvapivé a zarážející věci. Začal se označovat za někoho mnohem většího než za pozoruhodného učitele nebo proroka. Začal jasně říkat, že je Bohem. Z otázky, kým je, udělal ústřední bod svého učení. Klíčová otázka, kterou položil svým následovníkům, zněla: „A za koho mne pokládáte vy?“ Když Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Matouš 16,15-16), Ježíš ho nepokáral. Právě naopak, pochválil ho.

Prohlásil to výslovně i sám, a jeho posluchači pochopili plný dosah jeho slov. Dovídáme se, že „Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň“ (Jan 5,18). Při jiné příležitosti řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ Židé se hned chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Zeptal se jich, pro který z jeho dobrých skutků ho chtějí kamenovat. Oni odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ (Jan 10,30-33)

Je Ježíš Bůh? Podívejme se na jeho život.

Když k Ježíši skrze střechu spustili ochrnutého, který si přál, aby ho Ježíš uzdravil, řekl Ježíš: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Mezi náboženskými představiteli to vyvolalo velké pozdvižení a uvažovali: „Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Marek 2,1-7)

V kritické chvíli, kdy byl Ježíšův život v sázce, mu velekněz položil přímou otázku:

„‚Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?‘

Ježíš řekl: ‚Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.‘

Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: ‚Nač potřebujeme ještě svědky? Slyšeli jste rouhání‘“ (Marek 14,61-64).

Ježíš je s Bohem spjat tak těsně, že klade rovnítko mezi postoj, který lidé zaujímali vůči němu samému, a jejich postoj vůči Bohu. Znát Ježíše tedy znamená znát Boha (Jan 8,19; 14,7). Vidět ho je totéž jako vidět Boha (Jan 12,45; 14,9). Věřit v něj je totéž jako věřit v Boha (Jan 12,44; 14,1). Přijmout ho znamená přijmout Boha (Marek 9,37). Nenávidět ho je jako nenávidět Boha (Jan 15,23). A ctít ho je stejné jako ctít Boha (Jan 5,23).

Je Ježíš Bůh? Čtyři možná vysvětlení

Když jsme konfrontováni s Ježíšovými výroky, vidíme před sebou jen čtyři možnosti. Buď byl Ježíš podvodník, nebo případ pro psychiatra, nebo postava z pověstí, nebo Pravda s velkým P. Pokud řekneme, že Pravdou s velkým P není, automaticky se, ať už si to uvědomujeme nebo ne, hlásíme k některé ze zbývajících tří možností.

Jednou z možností je, že Ježíš lhal, když tvrdil, že je Bohem – věděl tedy, že Bohem není, ale záměrně své posluchače klamal, aby svému učení dodal autoritu. Tento názor má jen málo vážných zastánců, pokud vůbec nějaké. Dokonce i ti, kdo odmítají věřit v jeho božství, tvrdí, že byl velkým mravním učitelem. Nedochází jim však, že mezi těmito dvěma výroky je rozpor. Ježíš by těžko mohl být velkým mravním učitelem, kdyby v otázce, která má pro jeho učení tak zásadní význam, totiž v otázce jeho vlastní totožnosti, plánovitě lhal.

Laskavější, ačkoli o nic méně zarážející možnost je, že to myslel upřímně, ale klamal sám sebe. Pro dnešního člověka, který by si namlouval, že je Bohem, máme určité označení. Prohlásili bychom ho za případ pro psychiatra; určitě by to právem platilo i o Ježíši Kristu, kdyby byl v této klíčové otázce obětí sebeklamu. Když se ale díváme na Ježíšův život, nepozorujeme žádné příznaky nenormálnosti či nevyrovnanosti, jaké nacházíme u lidí s duševní poruchou. Naopak ve chvílích, kdy byl pod tlakem, je u něj patrná obdivuhodná vyrovnanost.

Třetí možnost je, že všechny ty řeči o tom, že se Ježíš prohlašoval za Boha, jsou pouhé pověsti. Ve skutečnosti mu jeho nadšení následovníci ze třetího a čtvrtého století vložili do úst slova, která by jeho samotného šokovala. Kdyby se vrátil, byl by je okamžitě odmítl.

Teorii, že Ježíš je postava z pověstí, do značné míry vyvrátily četné objevy moderní archeologie. Ty jednou provždy ukázaly, že Ježíšovy čtyři životopisy byly napsány ještě za života lidí, kteří se na Ježíše osobně pamatovali.Před časem se dr. William F. Albright, celosvětově známý archeolog, který před odchodem na odpočinek působil na Johns Hopkins University, vyjádřil, že není důvod věřit, že by kterékoli z evangelií vzniklo po roce 70 po Kr. To, že by se pouhá pověst o Ježíši Kristu v podobě evangelií tolik rozšířila a získala takový vliv, aniž by byla podložena byť jen střípkem faktu, je prostě neuvěřitelné.

Něco takového by bylo asi stejně fantastické, jako kdyby někdo v naší době sepsal životopis Johna F. Kennedyho a tvrdil v něm, že se Kennedy prohlašoval za Boha, odpouštěl lidem hříchy a vstal z mrtvých. Byla by to tak scestná historka, že by se neměla šanci rozšířit, protože na světě je stále dost lidí, kteří Kennedyho pamatují. Teorie, že Ježíš je postava z pověstí, neobstojí tváří v tvář nálezům raných opisů evangelií.

Jediná zbývající možnost je, že Ježíš mluvil pravdu. Z určitého hlediska však tvrzení příliš mnoho neznamenají. Řeči jsou laciné. Každý o sobě může tvrdit všechno možné. Byli i jiní, kteří se prohlašovali za Boha. Já bych se mohl prohlašovat za Boha, a mohli byste se za něho prohlašovat i vy, ale každý z nás by musel zodpovědět otázku: „Jakými důkazy můžete svůj nárok potvrdit?“ V mém případě by k vyvrácení takového nároku stačilo méně než pět minut. A nejspíš by netrvalo o mnoho déle vyřídit ten váš. V případě Ježíše z Nazareta to ale není tak jednoduché. Měl totiž doklady, které jeho nárok podporovaly. „Jestliže je [skutky svého Otce] však činím a nevěříte mně,“ prohlásil, „věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (Jan 10,38)

Je Ježíš Bůh? – Jeho charakter je z morálního hlediska jedinečný.

Ježíšův mravní charakter odpovídal jeho tvrzení. Hodně pacientů psychiatrických léčeben se považuje za celebritu nebo božstvo. Jenže jejich charakter prozrazuje, že jejich tvrzení nemůže být pravdivé. U Ježíše tomu tak ovšem není. Ježíš je jedinečný – tak jedinečný, jak může být jenom Bůh.

Ježíš Kristus se nikdy nedopustil žádného hříchu. Jeho život byl tak mimořádný, že mohl svým nepřátelům směle položit otázku: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ (Jan 8,46) Setkala se s mlčením, přestože byla určena těm, kdo by s potěšením poukázali na jakoukoli chybičku v jeho charakteru.

Čteme o tom, jak byl Ježíš pokoušen, ale nikdy neslyšíme, že by se přiznával k hříchu. Nikdy neprosil o odpuštění, i když k tomu vedl své následovníky. To, že Ježíš nikdy neměl dojem, že by po morální stránce selhal, je zarážející ve světle naprosto opačné zkušenosti všech světců a mystiků všech dob. Čím více se muž či žena přiblíží k Bohu, tím víc se cítí zdrceni svými nedostatky, svou zkažeností a nedokonalostí. Čím víc se člověk přiblíží zářícímu světlu, tím jasněji si uvědomuje, že potřebuje očistnou koupel. To platí i v morální oblasti, ovšem pro obyčejné smrtelníky.

Překvapivé je i to, že Jan, Pavel a Petr, kteří byli od nejranějšího dětství vychováváni v přesvědčení, že každý člověk je hříšný, shodně tvrdili, že Ježíš Kristus je bez hříchu. „On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘.“ (1. list Petrův 2,22)

Pilát, který by se rozhodně nedal označit za Ježíšova přítele, se tázal: „Co udělal zlého?“ (Matouš 27,23 B21). Nepřímo uznal Ježíšovu nevinu. A římský setník, který byl svědkem Ježíšovy smrti, prohlásil: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Matouš 27,54).

Je Ježíš Bůh? – Dokázal ovládat přírodu.

Ježíš dokázal svou moc nad přírodními silami, kterou vládne jedině Bůh, jejich tvůrce. Utišil vítr a vlny, když na Galilejském jezeře běsnila bouře. Tím podnítil ty, kdo s ním byli na lodi a žasli, k otázce: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ (Marek 4,41) Proměnil vodu ve víno, nasytil pět tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami, vrátil truchlící vdově syna, kterého vzkřísil z mrtvých, a přivedl zpět k životu dcerku zdrceného otce. Starému příteli přikázal: „Lazare, pojď ven!“ a dramaticky ho vzkřísil z mrtvých. Je nesmírně významné, že Ježíšovi nepřátelé žádný z těchto zázraků nezpochybňovali a raději se Ježíše snažili zabít. „Když proti němu nezakročíme,“ řekli, „všichni v něj uvěří.“ (Jan 11,48)

Je Ježíš Bůh? – Uzdravoval nemocné.

Ježíš měl moc i nad nemocemi. Působil, že chromí chodili, němí začali mluvit a slepí prohlédli. V některých případech se uzdravení týkala vrozených vad, na které nepůsobí psychosomatická léčba. K nejpozoruhodnějším patří uzdravení nevidomého, které je zaznamenáno v 9. kapitole Janova evangelia. Přestože se uzdravený nedokázal vyjádřit k dohadům tazatelů, jeho zkušenost stačila k tomu, aby přesvědčila jeho samotného: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím,“ řekl. (Jan 9,25) Podivoval se nad tím, že jeho přátelé v Uzdraviteli nepoznali Božího Syna: „Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození.“ (Jan 9,32) Pro něho byl tento důkaz očividný.

Nejpádnější důkaz Ježíšova božství – Ježíš vstal z mrtvých.

Nejpřesvědčivějším dokladem potvrzujícím Ježíšovo božství bylo jeho vlastní zmrtvýchvstání. Během svého života pětkrát předpověděl, že zemře. Předpověděl i to, jak zemře, a že třetí den po své smrti vstane z mrtvých a ukáže se svým učedníkům.

Tohle byla bez pochyby ta nejpřísnější zkouška. Pravdivost takovéhoto tvrzení se dala velmi snadno ověřit. Buď se to stalo, nebo se to nestalo.

Ježíšův život poskytuje přesvědčivý důkaz, ale vzkříšení ještě přesvědčivější.

Jak přívrženci, tak nepřátelé křesťanské víry uznávají, že vzkříšení Ježíše Krista je základním kamenem víry. Pavel, největší z apoštolů, napsal: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.“ (1. Korintským 15,14) Pavel stavěl celou svou argumentaci na tělesném vzkříšení Ježíše Krista. Buď z mrtvých vstal, nebo nevstal. Pokud k tomu ovšem skutečně došlo, byla by tato událost největší senzací světových dějin.

Jestli Ježíš Kristus vstal z mrtvých, víme s naprostou jistotou, že Bůh existuje, jaký je a jak ho můžeme poznat na úrovni osobní zkušenosti. Vesmír získá smysl a důvod existence a bude možné prožívat vztah s živým Bohem v současném životě.

Pokud na druhou stranu Ježíš Kristus vzkříšen nebyl, je křesťanství zajímavý muzeální kousek a nic víc. Nemá žádnou objektivní platnost či vztah ke skutečnosti. Přestože je to hezké zbožné přání, rozhodně nestojí za to, abychom se kvůli němu vzrušovali. Mučedníci, kteří šli s písní na rtech vstříc lvům, nebo dnešní misionáři, kteří položili svůj život, když jiným nesli evangelium, jsou pošetilí chudáčci, kteří si jen něco namlouvali.

Útoky na křesťanství se nejčastěji zaměřují proti vzkříšení, protože je zřejmé, že tato událost je jádrem celé věci. Zajímavý je útok, ke kterému se ve 30. letech 20. století chystal jeden mladý britský právník. Byl přesvědčený, že vzkříšení je pouhá báje a výplod fantazie. Protože vycítil, že právě vzkříšení je jádrem křesťanské víry, rozhodl se posloužit světu tím, že jednou provždy tenhle podvod a pověru odhalí. Připadalo mu, že jako právník má schopnost kritického myšlení, jež mu umožní důkladně prošetřit důkazy a nepřijmout žádné, které by nevyhovovaly přísným kritériím, která platí u dnešního soudu.

Jak ale Frank Morrison prováděl svůj výzkum, stala se pozoruhodná věc. Případ zdaleka nebyl tak snadný, jak předpokládal. Dopadlo to tak, že první kapitola jeho knihy Who Moved the Stone? (Kdo odvalil ten kámen?) nese název „Kniha, která se odmítla nechat napsat“. Popisuje v ní, jak při zkoumání důkazního materiálu dospěl proti své vůli k přesvědčení, že tělesné vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých je fakt.

Dokázal Ježíš Kristus, že je Bůh? Fakta o jeho vzkříšení

Ježíšova smrt byla veřejnou popravou na kříži. Vláda ji označila jako trest za rouhání. Podle Ježíše samotného bylo důvodem to, že tímto způsobem zaplatí za naše hříchy. Poté, co byl krutě mučen, byly Ježíšova zápěstí a nohy přibity ke kříži, na kterém visel a pomalu umíral udušením. Pak do jeho boku vrazili kopí s cílem potvrdit, že skutečně zemřel.

Ježíšovo tělo bylo zabaleno do lněných pláten a nabalzamováno lepkavou směsí vonných látek, která vážila přes třicet kilogramů. Tělo umístili do hrobky vytesané ve skále a její vchod zabezpečili tím, že k němu pomocí pák přivalili jeden a půl až dvoutunový kámen. Protože Ježíš veřejně prohlásil, že za tři dny vstane z mrtvých, postavili ke vchodu stráž – vycvičené římské vojáky. Stráž na vchod připevnila oficiální římskou pečeť, která hrobku označovala za majetek římské vlády.

Přes všechna tato opatření bylo tělo třetího dne pryč. Zbyla jen pohřební plátna, která si zachovala tvar těla, ale byla splasklá. Balvan, který dříve vchod uzavíral, se našel ve svahu nad hrobkou v určité vzdálenosti od ní.

Nejstarší vysvětlení tvrdilo, že tělo ukradli učedníci. Ze záznamu v Matoušově evangeliu 28,11-15 se dovídáme, jak reagovali na tu záhadnou pobuřující zprávu o zmizení těla židovští velekněží a starší, když ji uslyšeli od římské stráže. Dali vojákům peníze a požádali je, aby všem tvrdili, že v noci, když spali, přišli učedníci a odnesli Kristovo tělo. To tvrzení je tak očividně lživé, že se Matouš ani nepokouší je vyvracet! Který soudce by byl ochoten vám naslouchat, kdybyste tvrdili, že vám soused odcizil televizi, zatímco jste spali? Jak by kdokoli mohl vědět, co se dělo v době, kdy on sám spal? Takové výpovědi by se každý soud vysmál.

Navíc tu narážíme na psychologickou a etickou nemožnost. Krádež Kristova těla se neslučuje s povahou učedníků a s tím, co o nich víme. To by totiž znamenalo, že se vědomě dopustili podvodu, který byl příčinou zklamání a smrti tisíců lidí. I kdyby někteří z učedníků naplánovali a provedli takovou krádež, je nemyslitelné, že by se to ostatní časem nedověděli.

Každý z učedníků podstoupil zkoušku mučení a mučednické smrti za to, co hlásal a čemu věřil. Lidé jsou ochotni zemřít pro něco, o čem věří, že je to pravda, i když ve skutečnosti to může být lež. Nikdo by ovšem nepoložil život za něco, o čem by věděl, že je to lež. Jestli se vůbec někdy dá věřit tomu, že člověk říká pravdu, pak je to ve chvíli, kdy leží na smrtelné posteli. I kdyby však tělo ukradli učedníci a Ježíš Kristus by byl dál mrtvý, stejně by zbývalo vysvětlit jeho údajná zjevení.

Podle další hypotézy přestěhovaly tělo židovské nebo římské autority. Ale proč? Když postavily ke hrobu stráž, jaký by mohly mít důvod k přenesení těla? A co mlčení představitelů vládnoucí moci, když apoštolové v Jeruzalémě odvážně hlásali, že Ježíš byl vzkříšen? Náboženští vůdcové pěnili vzteky a všemi prostředky se snažili zabránit šíření zprávy o vzkříšení. Zatkli Petra a Jana a ve snaze přimět je k mlčení je nechali zbít a vyhrožovali jim.

Jejich problém by se však dal vyřešit velice jednoduše. Kdyby měli k dispozici Ježíšovo tělo, stačilo je se vší slávou vystavit v jeruzalémských ulicích, a jednou provždy tak křesťanství zadusit v zárodku. Skutečnost, že to neudělali, výmluvně svědčí o tom, že se v jejich rukou nenacházelo.

Jiná populární teorie tvrdí, že si rozrušené a v žalu se utápějící ženy v ranním šeru spletly cestu a dorazily k nesprávnému hrobu. Ve své bolesti podlehly dojmu, že Ježíš vstal z mrtvých, když je hrob prázdný. Tato teorie ovšem neobstojí ve světle stejných faktů, které vyvracejí tu předchozí. Jestliže šly ženy k nesprávnému hrobu, proč velekněží a jiní nepřátelé křesťanské víry nezašli k tomu správnému a nepředvedli tělo? Je těžké si představit, že by se Petr i Jan dopustili téhož omylu. A jedna věc je naprosto jistá: Josef z Arimatie, majitel hrobu, by problém určitě vyřešil. Navíc nesmíme zapomínat, že se jednalo o soukromý pozemek, ne o veřejné pohřebiště, takže v blízkém okolí nebyl žádný další hrob, který by ženy svedl k omylu.

Prázdný hrob je také vysvětlován pomocí teorie ztráty vědomí. Podle ní Ježíš doopravdy nezemřel. Omylem byl označen za mrtvého, i když ve skutečnosti jen omdlel vyčerpáním a ztrátou krve. Když ho uložili do chladné hrobky, probral se, vyšel z ní a ukázal se učedníkům, kteří se mylně domnívali, že vstal z mrtvých.

Tato hypotéza vznikla v moderní době. Poprvé se objevila koncem osmnáctého století. Výmluvné je, že podobná námitka nebyla vznesena už ve starověku, zároveň s mnoha dalšími zuřivými útoky proti křesťanství. Nejranější záznamy kladou všechny shodně důraz na Kristovu smrt.

Zkusme ale předpokládat, že Ježíš omdlel a byl pohřben zaživa. Dá se věřit tomu, že by přežil tři dny ve vlhké hrobce bez jídla a vody a bez jakékoli péče? Měl by dost síly na to, aby se vymanil z pohřebních pláten, odvalil těžký kámen od vchodu hrobky, přemohl římské stráže a ušel celé kilometry po nohou, které byly probodeny hřeby? Taková představa je ještě fantastičtější než prostý fakt vzkříšení.

Dokonce i německý kritik David Strauss, který není zastáncem názoru, že Ježíš vstal z mrtvých, odmítl tuto teorii jako neuvěřitelnou. „Není možné,“ řekl, „aby osoba, která se polomrtvá vyplíží z hrobu, vleče se slabostí, nutně potřebuje lékaře, obvazy, ošetřování a rekonvalescenci, a která nakonec podlehne svému utrpení, dokázala učedníky přesvědčit, že je vítěz nad smrtí a hrobem, Pán života.“ A konečně, je-li tato teorie pravdivá, zapletl se Kristus do vědomé lži. Jeho učedníci věřili a hlásali, že zemřel a znovu žije. Ježíš neučinil nic, co by tento mylný názor uvedlo na správnou míru, naopak jej podporoval.

Je Ježíš Bůh?

Jediná teorie, která dostatečně vysvětluje prázdný hrob, je, že Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých. Detaily Ježíšova vzkříšení zaznamenávají všichni čtyři autoři evangelií. Jeho následovníci, kteří se při jeho zatčení rozprchli, nabyli nezlomné přesvědčení, že vstal z mrtvých. Ne snad na pouhém základě prázdného hrobu, ale díky tomu, že se jim Ježíš při mnoha různých příležitostech zjevil živý.

Když se o tom, že Ježíš vstal z mrtvých, doslechl od jiných učedníků Tomáš, odmítl tomu věřit. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím,“ prohlásil kategoricky. O týden později se Ježíš učedníkům ukázal znovu a tentokrát byl Tomáš přítomen. Ježíš se k němu obrátil se slovy: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“

Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (Jan 20,25-29).

Toto je vaše příležitost. Ježíš Kristus vstal z mrtvých a dokázal tak, že je Bohem a že žije i dnes. Je ochoten být něčím víc než jen předmětem uctívání. Je ochoten nechat se poznat a vstoupit do našeho života.

Psycholog C. G. Jung řekl: „Ústřední neurózou naší doby je prázdnota.“ My všichni máme hlubokou touhu, aby náš život měl smysl a hloubku. Ježíš nám nabízí život v hojnosti, který bude mít hlubší smysl díky vztahu s ním samotným. „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti,“ řekl (Jan 10,10).

„Já jsem světlo světa,“ řekl také, „kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Jediná možnost, jak můžeme takový život prožívat, spočívá v tom, že budeme mít osobní vztah s ním samotným. Ježíš přišel, aby na sebe vzal náš hřích a nesl ho na kříži. Dobrovolně přijal trest za náš hřích, aby už netvořil překážku mezi námi a Bohem.

Šel na kříž za nás, nás všechny. Protože za náš hřích plně zaplatil, nabízí nám úplné odpuštění a vztah se sebou samotným.

To znamená, že před sebou máte rozhodnutí. Ježíš řekl: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zjevení 3,20)

Ježíše Krista můžete do svého života pozvat třeba hned teď. Můžete mu říct něco v tomto smyslu: „Věřím v tebe. Děkuji ti, že jsi zemřel na kříži za moje hříchy. Prosím, abys mi odpustil a přišel teď do mého života. Děkuji ti, že jsi mi dal vztah s tebou.“

(převzato z  www.everystudent.cz )



O tom, jak najít Boha.

Právě teď.

Tam, kde právě jste.

Jak může člověk navázat osobní vztah s Bohem? Čekat na nějaký blesk z nebe a náhlé osvícení či zjevení? Nebo se plně oddat náboženským obřadům a shromážděním? Stát se lepším člověkem, aby mě Bůh přijal? NIC takového.

Bůh popsal v Bibli velmi jasným způsobem, jak ho můžeme poznat…

(převzato z  www.everystudent.cz )

Ježíšův život

Stručný pohled na život Ježíše Krista očima jeho současníka

Jak víme, že Ježíš opravdu žil?

Existují kromě Bible ještě jiné historické prameny, které by potvrzovaly, že Ježíš skutečně žil?