Olympijský vítěz a misionář v Číně – Eric Liddell

Letos je 110. výročí narození výjimečného muže. 16. 1. 1902 se v Číně narodil Eric Liddell jako syn skotských misionářů.

Když bylo Ericovi pět let, vrátil se se svým starším bratrem Robbiem na britské ostrovy a začal v Londýně chodit do školy. Brzy se ukázalo, že oba bratři jsou rození sportovci. Nejoblíbenější Ericovou disciplínou byl běh. Ještě než nastoupil na univerzitu, si začali lidé všímat jeho úžasné výbušnosti a rychlosti běhu.

Psal se rok 1923 a Eric Liddell studoval přírodní vědy na Edinburghské univerzitě. Jeho přítel, který ho znal jako vynikajícího sportovce z internátní školy, ho přemluvil, aby se zúčastnil univerzitních soutěží v lehké atletice. Zazněl startovní výstřel běhu na 400 metrů a Eric vyběhl. Asi tři kroky běžel dobře. V tom jeden z běžců klopýtl a vrazil do Erica tak, že ho vytlačil z dráhy na trávník. Eric si byl jistý, že bude vyřazen ze soutěže, a proto se plný zklamání zastavil. Najednou zahlédl, že na něho rozhodčí zuřivě mávali, aby se vrátil na dráhu! Nevyřadili ho! Letmým pohledem zjistil, že ostatní běžci jsou už dobrých osmnáct metrů před ním. Přesto téměř bezmyšlenkovitě vběhl na dráhu a jeho nohy nabraly úžasné obrátky. „Co si myslí, že zmůže?“ vykřikl jeden z diváků na tribuně. „Takovou vzdálenost nemůže nikdo dohonit!“ K překvapení diváků však zanedlouho předběhl Eric několik běžců a v ohybu před cílovou rovinkou se propracoval na čtvrté místo. Závodník, který ho klopýtnutím vytlačil z dráhy, byl nyní na prvním místě. Každému bylo v tu chvíli jasné, že Eric Liddell se, díky svému tvrdohlavému běhu, ocitl na pokraji zhroucení. Přesto běžel dál a jeho nohy kmitaly ještě výše a urputněji. Během několika posledních vteřin závodu předběhl běžce na třetím místě … potom na druhém … a v posledním hrdinném náporu proběhl kolem prvního závodníka a téměř o dva metry závod vyhrál. Lidé na tribuně vybuchli jako sopka a celým stadionem se rozlehl hlasitý jásot. Po protržení cílové pásky padl Eric bez dechu na zem a ze stadionu musel být odnesen na nosítkách.

„Jak jste dokázal vyhrát tak beznadějný závod?“ ptal se ho později jeden reportér. Eric se slabě pousmál: „První polovinu jsem uběhl, jak nejrychleji jsem uměl. Druhou jsem uběhl ještě rychleji s Boží pomocí.“

V roce 1924 se konaly olympijské hry v Paříži a mezi nominovanými sportovci Velké Británie, složenými ze závodníků Anglie, Irska, Skotska a Walesu byl i Eric Liddell. Jakmile dostali sportovci časový rozpis jednotlivých olympijských závodů v lehké atletice, hledali v něm všichni s dychtivostí, kdy přijde na řadu jejich disciplína. Eric byl nominován ve své nejlepší disciplíně – běhu na 100 metrů, 200 metrů a v doplňkové disciplíně, běhu na 400 metrů. Když se podíval do časového rozpisu, pobledl a podíval se na ostatní sportovce.

„Nemohu v závodě na 100 a 200 metrů běžet,“ řekl potichu.

„Cože?! Nemůžeš běžet? O čem to mluvíš?“

„Rozběhy na 100 a 200 metrů mají být v neděli.“

„No a? V čem je problém?“

Eric se zhluboka nadechl. „V neděli neběhám. Neděle je určena k uctívání Boha, ne ke sportu. Alespoň co se mě týče.“

Ostatní sportovci jen vykulili oči. Nikdo se však nesmál – na to si Erica Liddella příliš vážili. Dokonce i britští představitelé se, po prvním zděšení, rychle snažili dosáhnout změny v časovém rozvrhu, ale jejich žádost nebyla vyslyšena.

Když se zpráva o tom, že se závodu odmítl zúčastnit favorit, který byl velkou britskou nadějí na vůbec první zlatou medaili v běhu na 100 metrů, veřejnost to nemohla pochopit. Tisk mu spílal a lidé se divili, proč kolem neděle dělá takový povyk. Eric však žádný povyk nedělal. Pouze se držel svého dávného závazku – slibu, že bude ctít neděli jako den Páně, den odpočinku od práce i sportu. Dostal nálepku „zrádce vlasti“ a prožíval velký tlak ze strany lidí kolem sebe. Přesto byl stále členem olympijského družstva Velké Británie, a proto začal s tréninkem běhu na 400 metrů, který měl proběhnout ve všední den. Ale to nebyla jeho nejsilnější disciplína.

V sobotu – v den slavnostního zahájení olympiády – pochodoval Eric s ostatními sportovci Velké Británie, oblečený do národního úboru, který tvořily krémové kalhoty, modré bundy a slaměné klobouky na hlavách. Ale v neděli, když probíhala kvalifikační kola běhů na 100 a 200 metrů kázal ve sboru Skotské církve o své oddanosti Pánu Ježíši Kristu. Ve čtvrtek a v pátek se Eric kvalifikoval v rozbězích a semifinálovém běhu na 400 metrů, přestože jeho čas nebyl nijak výjimečný. Těsně před finálovým závodem mu jeho trenér, který si Erica velmi vážil, podal lístek se slovy:

„V Bibli se píše: ´Ty, kdo mě ctí, poctím.´ Přeji ti, jako vždy, hodně úspěchů.“

Eric si podle svého zvyku potřásl rukou se svými soupeři ve finále běhu na 400 metrů a připravil se ke startu. Ozval se startovní výstřel …… Eric závod na 400 metrů nejen vyhrál, ale dokonce dosáhl nového světového rekordu 47,6 vteřin! Dav jásal!

Nikdo nečekal, že favorit běhu na 100 metrů poběží tento závod.

Kritika, jak už to bývá, se změnila v obdiv. Velká Británie a svět získaly nového hrdinu – a také novou úctu k člověku, který žil podle své víry.

Přestože byl Eric Liddell olympijským vítězem, nikdy nezapomněl, že existují i jiní, kteří běhají vytrvale, rychle a dobře. S uznáním a s vědomím, že ne všichni jeho kolegové skončí na prvním místě, říkal: „Pokud se člověk snažil ze všech sil, je možné najít slávu v prachu porážky stejně tak, jako ve vavřínech vítězství.“

Eric Liddell se vrátil do Číny, svého rodiště, kde vyučoval jako misionář. Tam také zemřel ve věku 43 let na nádorové onemocnění mozku v komunistickém vězeňském táboře pro cizince, jen několik měsíců před koncem 2. světové války. Zanechal po sobě nejenom manželku a tři dcery, ale také odkaz prosté víry, pokory a obětavé služby tomu, který byl vždycky středem jeho života –

Ježíši Kristu.

DŮSLEDNOST ZNAMENÁ DĚLAT ROZHODNUTÍ, KTERÁ BUDOU ODPOVÍDAT TOMU, V CO VĚŘÍŠ, I KDYŽ TĚ LIDÉ NEMUSÍ POCHOPIT.

Z knihy „Hrdinové víry 2“ vybral a upravil Jirka Krejčí z Křesťanských sborů Brno