Krize manželství

Ano, píši o krizi manželství. Nikoli o manželské krizi nebo manželských krizích.

Nemohu tajit, že se mne to také osobně týká. Říkám to pro poctivost a aby bylo jasno, nikoli proto, že bych chtěl psát o sobě. Bezprostředním popudem byla nedávno vyšlá statistika, podle níž se v České Republice rozvádí více manželství, než jich vydrží. Druhým, neméně důležitým popudem bylo několik krizí v mé bezprostřední blízkosti.

Krize se nevyhýbají ani křesťanským manželstvím. Dokonce jsem sly-šel, že v Americe se křesťané rozvádějí ještě více než nekřesťané. Toto zjištění už mne ovšem tolik nešokuje. Nekřesťané se totiž mnohem méně žení a vdávají, takže bychom srovnávali nesrovnatelné. Relevantním srovnáním by bylo, jak dlouho spolu vydrží jednotlivé páry, ať jsou sezdané nebo nesezdané.

Tato otázka mne tedy trápí jak osobně, tak obecně. Chci se podělit o několik svých myšlenek a chci povzbudit všechny, kdo o své manželství zápasí.

Někteří sekulární publicisté mluví o tom, že „klasický model rodiny“ se přežil. Přiznám se hned na počátku ke svému přesvědčení, že autorem rodiny je Bůh. Rodinu tedy považuji za součást Božího řádu, a jsem si jist, že boží řád se nepřežil – ať už jde o rodinu nebo národ.

Pravdou ale je, že zatímco dříve bylo setrvání v Božím řádu často nezbytné pro přežití jednotlivců, dnes tomu tak není. Dnes člověk může žít v manželství, v celibátu, na hromádce, v sexuálně promiskuitní komunitě či v třeba ještě v nějakém jiném uspořádání, které si nedovedu ani představit, a nebude to mít prakticky žádný význam pro jeho finanční či materiální postavení. Pro jeho postavení sociální to bude mít význam naprosto okrajový. Zvláště v poslední době – po nevěře předsedy vlády Miroslava Topolánka – si naši publicisté pochvalují, jak je celá ta věc našim občanům jedno.

Ten, kdo opustí rodinu, nebude nijak společensky ostrakizován a nedolehne na něj žádná sankce. Dá se tedy říci, že pominuly společenské síly, ať už sociálního či mravního (nebo, chcete-li, ideologického) charakteru, kte-ré dříve pomáhaly rodinu držet pohromadě. Před vznikem sociálního státu znamenalo opuštění rodiny velkou sociální nejistotu, ne-li přímo katastrofu (zejména pokud šlo o matku s dětmi), či ztrátu společenské prestiže a úcty spoluobčanů (pokud šlo o „otce rodiny“). Společnost byla do značné míry uspořádána tak, že otec byl živitelem rodiny, zatímco od matky se očekávalo, že se postará o domácnost a o děti. 1)  Rodina jako celek byla svým způsobem „odsouzena ke spolupráci“. V době, kdy neexistovalo penzijní pojištění, se přirozeně očekávalo, že se děti postarají o stárnoucí rodiče. Aby tomu tak skutečně bylo, musel existovat určitý (dle mého názoru zdravý) společenský tlak, případně společenský úzus, který něco takového umožňoval.2) Když se rodina z nějakého důvodu nedomluvila, mohlo to mít děsivé následky pro všechny zúčastněné. Rodina tedy byla pod tlakem, aby se domluvila. Tento tlak můžeme vnímat jako něco negativního, na druhé straně měli lidé mno-hem větší motivaci se domluvit. 3)

Za významný faktor rozpadu rodinného života tedy považuji skuteč-nost, že pominuly vnější tlaky, které rodinu stmelovaly. Konstatuji pouze skutečnost; v žádném případě netvrdím, že bychom se měli snažit o to, aby se tyto tlaky vrátily.

Není to ovšem faktor jediný. Za mnohem důležitější faktor považuji celkový vztah k životu.

Dá se říci, že poslední dvě generace obyvatel Západu se od všech ostatních generací všech kultur liší přesvědčením, že to hlavní v životě prožíváme již nyní, a že co neprožijeme v přítomnosti, už patrně neprožijeme vůbec. Všechny ostatní kultury a civilizace nějak počítaly s věčností. Život v přítomnosti byl chápán jako příprava na věčnost. V judaisticko-křesťanské tradici je člověk věčnou bytostí – a v tomto přítomném životě se rozhoduje, kde bude věčnost trávit – v nebi či v pekle? V hinduistické tradici se počítá s převtělováním: přítomný život je jedním z řady životů, má jakousi kontinuitu s životy minulými a budou po něm následovat životy další. To, jak prožijeme přítomný život, bude mít vliv na naši budoucnost.

Možná se najdou nějaké kultury, které o pokračování individuálního života neuvažovaly. Mám ale zato, že šlo pouze o kultury primitivní, kde jed-notlivec beztak žádnou roli nehrál: rozhodující byl život kmene.

V tomto článku mi ovšem nejde o úvahy religionistické. Tvrdím, že po-kud jsme přesvědčeni, že máme pouze tento život, má to dalekosáhlé důsledky pro to, jak tento život žijeme. Pochopitelně, pokud věříme v převtělování či v poslední soud a nějakou formu života věčného, bude to mít opět vážné důsledky pro to, jak budeme žít. Zkrátka a dobře není jedno, čemu věříme.

Věříme-li v Boha a věříme-li v živo věčný, nejsme pod tlakem, abychom si vše „užili“ v tomto čase, v tomto svém přítomném životě. Víme, že tento život je pouze přípravou. Víme, že o věčnosti rozhoduje Bůh. Známe-li Boha, budeme se chtít líbit především jemu, nikoli lidem.

Když jsi uvěřil v Boha, uvěřil jsi patrně také tomu, že tento svět je nemocný. Radikálně nemocný. Je v něm mnoho bolesti a nelze se jí beze zbytku vyhnout. Všichni lidé jsou hříšní a nedokonalí. Hříšný a nedokonalý jsi i ty a hříšná a nedokonalá je i tvoje manželka (případně tvůj manžel). Tvé nej-hlubší potřeby tvůj životní partner naplnit nemůže, i kdyby se sebevíc snaži-l. Může je naplnit jen Ježíš. Proto od něj neočekávej, že tě učiní šťastným. Nenárokuj si, že budeš v tomto životě žít bez bolesti. Já si to také nenárokuji. Vím, jak mnoho bylo odpuštěno mně, proto jsem ochoten a připraven neustále odpouštět ostatním. Vím, že obrácení mne dokonalým neučinilo; proto stále potřebuji odpuštění Boží – a odpuštění všech, kteří mne obklopují.

Tomuto všemu ale věří i mnozí z těch, kteří se nakonec stejně rozejdou či rozvedou. Nepopírají, že jsou hříšní. Mají ale pocit, že ten druhý je tak hrozný, že se s ním prostě nedá žít. Že není naděje na změnu k lepšímu a že by je vedle něj (či vedle ní) čekalo jen doživotní živoření.

A těžko argumentovat tím, že je naděje na změnu. Znám několik párů, které se hodně trápily, a jiné, které se dosud hodně trápí. Protože oba part-nery znám, jsem dalek toho, abych kteréhokoli z nich ujišťoval, že když ještě trochu (pár měsíců, pár let) vydrží, situace se určitě obrátí v dobré.

Ne, v současné době, v současných tlacích manželství nevydrží, bu-dou-li oba partneři mít pouze časnou naději (naději v tomto životě).

Pán Ježíš Kristus ve svých blahoslavenstvích slibuje obrat pro nejrůz-nější skupiny trpících. Hladoví budou nasyceni, truchlící budou jásat, tiší zdědí zemi. Jinde mluví o tom, že první budou poslední a poslední první. Neříká ovšem, zda to bude v tomto životě nebo až po druhém příchodu Kristově, po vzkříšení. Známe některá úžasná svědectví, kdy se věci obrátily k dobrému ještě v tomto věku. Manželství, jež byla v troskách, se uzdravila a vyzrála, těžce nemocní se uzdravili, alkoholici se stali plodnými Božími služebníky. Bylo by ale zpozdilé stavět vše na tom, že i v našem případě se to určitě takto obrátí v dobré. Mohli bychom prožít o to větší zklamání. Pán Ježíš Kristus neříká jednoznačně, kdy blahoslavení poznají, že jsou vlastně blahoslavení. Nechává otevřenou otázku, zda to bude v této časnosti či až na věčnosti. A z některých okolností se zdá, že spíše až na věčnosti. Zázraky, které prožíváme v této časnosti, jsou pouze závdavkem onoho času, kdy bude každá slza setřena a každá otázka zodpovězena.

Stojí tedy opravdu zato, vydržet i v „nefunkčním“ manželství? Chce to po nás Bůh doopravdy?

Klíčové je, jak známe Boha. Před několika lety, když jsem se v neděli velmi brzy ráno na modlitbách připravoval na kázání, mi položil Pán otázku: „Dane, kdo bude v nebi?“ A na tuto otázku mi odpověděl: „V nebi bude ten, kdo miluje Pána Ježíše.“ Opravdu je to takto jednoduché. V nebi bude ten, kdo chce být s Ježíšem. V nebi nebude ten, kdo se prostě chce mít dobře a byl by i ochoten zaplatit za budoucí blaho určitou cenu zde na zemi – třeba v podobě odříkání. V nebi bude ten, kdo poznal – a kdo si zamiloval – Pána Ježíše Krista natolik, že s ním chce být stále. Nejprve tady, potom tam. Před-stavovat si nebe bez Ježíše nebo mimo Ježíše je zbytečné a marné. O všem rozhoduje náš vztah k Ježíši. Je nám drahý? Milujeme ho?

Pokud ho nemilujeme a chceme pouze splňovat požadavky křesťanské morálky, klademe si otázku: „Musím vydržet se svým partnerem? Opravdu musím? Nevede z tohoto bědného stavu nějaká cesta ven, nějaké vysvoboze-ní? Opravdu musím vedle tohoto nemožného člověka prožít zbytek života?“ Je-li otázka takto položena, přímo se nabízí hledat nějakou cestu z žaláře. „Oblíbené“ je hledat nějaké zdůvodnění, proč bylo vlastně manželství neplatné od samého počátku. „Byla jsem čerstvá křesťanka, nebyla jsem ještě dost zralá.“ „Byl jsem do tohoto vztahu vlastně zmanipulován; manželství bylo hříchem od samého počátku a Bůh ho jistě neuznal.“ „Nalítla jsem lidem ze sboru, kteří mě potvrzovali, že je to ten pravý, já si ho vlastně vzít nechtěla.“ Podobné postoje mají tisíce různých podob. Většinou takové manželství končí rozvodem.4)

Milujeme-li Pána Ježíše, napadne nás otázka jiná. „Pane Ježíši, čím ti udělám radost?“ Ano, nabízí se i otázka: „Co by Ježíš udělal na mém místě?“ Srdce, které už chce z manželství utéci, ovšem – a do jisté míry oprávněně – namítne: „Ale já nejsem Pán Ježíš, já nejsem Spasitel a nebudu si na něj hrát.“ Rozhodnutí pro rozvod pak dokonce nabývá punc zdravého duchovní-ho realismu, neřku-li přímo pokory.

Ježíš miloval do krajnosti. Neuhnul před bolestí. Neuhnul před smrtí. Nezlomil nad žádným člověkem hůl. Obětoval se. Chtěl dělat radost Otci. Zjevoval Otcův charakter. – Jsem přesvědčen, že pokud člověk opravdu zná Ježíše a hovoří s ním o svých problémech, nikdy nezlomí nad druhým hůl. Obecenství s Ježíšem mu dává sílu vydržet bolest; v obecenství s Ježíšem se stále obnovuje jeho naděje.

Zastavme se u té bolesti. Dnešní svět se řídí podle jednoduchého pravidla: „Slast je vždycky dobrá, bolest je vždycky špatná.“ Lidé dokážou při hledání slasti jít doslova přes mrtvoly a podobně se chtějí za každou cenu zbavit bolesti. Jelikož bolest mi působí můj partner, musím se zbavit svého partnera. Jen tak zůstanu duševně zdravý, jen tak budu moci žít harmonický život. „Vždyť i pro ty děti bude lepší, když budou mít šťastnou maminku.“

Nicméně v této rovnici něco nehraje. Byli jsme vykoupeni za cenu nesmírné bolesti. Mé hříchy jsou mi odpuštěny, mohu mít obecenství s Bohem, protože Ježíš podstoupil tuto strašlivou bolest.

Tvá láska k druhému člověku je vlastně měřitelná bolestí, kterou jsi ochoten pro něj podstoupit – ať jde o dítě, životního druha, přítele. Ne, v tomto věku láska bez bolesti nebude.

Vydržet v manželství mnohdy znamená přitakat bolesti. Vzít ji na sebe. K tomu nám dodá sílu jedině Ježíš. Bez úzkého vztahu s ním na to prostě nebudeme mít.

Bolest a naděje nějak patří k sobě. Jsou životní polohy, kdy se člověk zbaví bolesti jen za cenu ztráty naděje. Když ztratím pro druhého naději, zlomím nad ním hůl a opustím ho. Hotovo. Šmytec. Šlus. Není návratu.

Ano, bolest se trochu zmírní. Přinejmenším zpočátku nezmizí úplně. Toto řešení má ale jeden vedlejší účinek.

Člověku ztvrdne srdce.

Viděl jsem to v životě mnohokrát. Viděl jsem to u lidí, kteří po léta vypadali jako lidé Boží. Zdálo se, že Boha znají, že ho milují a že s ním žijí. Pak se rozvedli – a někdy takřka přes noc začali mluvit velmi tvrdě. Jakoby to ani nebyli oni. Kéž nás taková setkání motivují k tomu, abychom o to usilovněji hledali Boha. „Pane Bože, jen ať se mi to nestane! Nechci, aby mi takto ztvrdlo srdce!“ Otec nám nijak nezastírá, že budeme platit daň. Daní za to, že nám neztvrdne srdce, bude bolest. Ano, odmítnutí druhým bolí. A bude bolet. Nezlepší se to. A bude to možná trvat dlouho.

Toto přitakání bolesti ti ale paradoxně bude dodávat naději – pro tebe samotného i pro tvého partnera. A pokud před tou bolestí neuhneš, čeká tě patrně mnoho nádherných setkání s Ježíšem. Prožiješ jeden ze základních křesťanských paradoxů: tam, kde se bude navenek zdát, že jsi na tom opravdu bídně, budeš zakoušet, jak jsi blízko Bohu. Budeš se postit na poušti – a budou ti sloužit andělé.

K tomuto prožitku zkratka nevede. Není k němu jiná cesta než přes setkání s Ježíšem, přes hluboký vztah s ním, přes vztah, který se denně prohlubuje. Není to prožitek, kterým by ses mohl chlubit, který bys mohl vystavovat na odiv.

A pozor! Ježíš zůstává pánem. Pánem situace a pánem času. To zna-mená, že tento prožitek ti nebude dán automaticky, kdykoli o něj požádáš nebo když splníš nějaké „podmínky“. Budeš zakoušet i chvíle, kdy se ti bude zdát, že nebe nad tebou je zavřené.

Pořád chodíš ve víře, ne ve vidění.

Vraťme se ke krizi manželství. Věřím tomu, že manželství ustanovil Bůh a že je to nádherný Boží dar. Po staletí, ba tisíciletí mu pomáhaly různé vnější berličky – všelijaké ideologie a světonázory, materiální uspořádání společnosti. To vše nyní padlo. OD TOHOTO ČASU JE MANŽELSTVÍ ČISTĚ VĚCÍ VÍRY. Manželství bez Ježíše šlo vždycky těžko – nyní už bez Ježíše nepůjde vůbec. Se svým partnerem vydržíš, pouze pokud Ježíše opravdu miluješ.

1) Mnozí mohou namítnout, že tento model nebyl jediný; existovaly – zvláště v primitivních společnostech – i uspořádání jiná. Jsem ale přesvědčen, že tento model převažoval v nejrůznějších kulturách, které byly od sebe jinak značně vzdáleny. Radikálně jiná uspořádání – např. biandrie (dvojmužství) či matriarchát – byla vždy okrajová a dá se říci, že s „kla-sickým“ modelem rodiny v podstatě prohrávala. Jsem přesvědčen, že z povahy věci samé.

2) Na mnoha místech se předpokládalo, že o rodiče se postará nejstarší syn, který zpravidla za tímto účelem dostával podstatně větší podíl na dědictví.

3) Jsem přesvědčen, že tato neschopnost domlouvat se je jedním z faktorů, který přispěl k „patové situaci“ po parlamentních volbách z června roku 2006. Přesněji řečeno, právě vznik patové situace odhalil neschopnost domlouvat se na smysluplných a funkčních kompromisech.

4) V této souvislosti jsem byl v poslední době zděšen, když jsem zjistil, že podobným postojům se v některých sborech dostalo dokonce jakéhosi „prorockého potvrzení“.