Fridrich Böhnisch

Nachrichten aus der Brüder-Gemeinde 1860, str. 1033

Životopis misionáře Fridricha Böhnische,

zemřelého 29. července 1763 v Novém Ochranově v Grónsku

Narodil jsem se 16. dubna 1710 v Kunvaldě na Moravě a byl jsem svým otcem podle jeho známosti věrně přidržován k bázni Boží. Měl jsem však k tomu malý sklon a myslil jsem spíš na to, jak bych užil dost světa. Když jsem však byl starší, nemohl jsem v žádné veselé společnosti najít pravý pokoj. Při pomyšlení na smrt jsem byl často tak pln úzkosti z pekla, že jsem si myslil: kdybys raději nebyl člověkem, nýbrž nějakým jiným stvořením, aspoň by tě tvé svědomí netrápilo. Často jsem na poli plakal, nevěda ani proč.

Když kolem velikonoc 1722 nastalo velké probuzení v mém rodném kraji, byl mi nápomocen Jan Nitschmann, bratr Anny Nitschmannové, abych mohl být poprvé přítomen ve shromáždění. Tam jsem slyšel jeho bratra Melchiora Nitschmanna, drahého svědka a Jiřího Jaga mluvit a modlit se s velkým pohnutím, takže mé srdce bylo tak dojato, že jsem proléval slzy. Od toho okamžiku bylo jisto, že tu nemohu zůstat, že se musím snažit dostat se k Božím dětem. Na otázku, kde bych je mohl najít, dal mi kdosi odpověď: Jen v Sasku, které leží na západě. Po této zprávě jsem chodil každého rána a večera s bratrancem Matyášem Böhnischem po naší zahradě, kde jsme obraceli obličeje k západu a za prolévání mnoha slz jsme se na kolenou modlili.

  1. 1724 bych se byl rád vystěhoval se zmíněným Janem Nitschmannem. Protože mi však bratři příliš nedůvěřovali a ani mým rodičům jako dobrým sousedům nechtěli tím způsobit zármutek, musil jsem čekat na jinou příležitost. Stalo se však, že se chtěli vystěhovat můj bratranec Jan Böhnisch s Tomášem Mikšem a Matyášem Nitschmannem; tu jsem se jim mocí vnutil a odešel s nimi na Květnou neděli v noci. Na velikonoční neděli jsem slyšel první evangelické kázání v Panthenu. Když jsem brzy nato v Nieder Wiese slyšel se na kolenou modlit Magistra Schwedlera v sakristii, tu jsem si, prolévaje mnohé slzy, myslil: Ach, jaký to je asi blažený člověk! Kdybys mohl býti takový, měl bys, čeho si přeješ.

Na neděli Quasimodogeniti přišli jsme do Berthelsdorfu, kde jsme v opakovací hodině p. Rotheho zastihli ochranovskou obec. Jak jsem byl šťasten, že mě Pán přivedl do Ochranova, kde jsem našel tři ještě nedostavěné domy. Vypadalo to velmi zpustlé a prázdné. V srdci jsem toho měl málo a s mým vnějším obživením to bylo také špatné. Vyučil jsem se tkaní plátna, když však bratr /David Nietschmann, pozdější syndicus/, u něhož jsem pracoval, svého řemesla zanechal, přijal mě hr. Zinzendorf r. 1728 do tehdejšího sirotčince k dětem.

Tam jsem však mnoho churavěl, takže jsem pak byl zaměstnán při zakládání panské zahrady, kde jsem byl sice zdráv na těle, ale mé srdce bylo choré. Tu jsem se musel teprv naučit znát své špatné stránky. V té době jsem byl čtyřikrát na návštěvě u svých rodičů a přátel. Vyvedl jsem odtamtud sestru Annu Schindlerovou s otcem, matkou a její sestrou Leupoldou, a také svého nejmladšího bratra Pavla, který však za půl roku odešel na věčnost.

Jednou při jisté příležitosti řekl hr. Zinzendorf nám svobodným bratřím: „Vidím mezi vámi některé, kteří se odhodlají jít mezi obyvatele Grónska, k černochům atd.“ – hned mě to tehdy oslovilo, když jsem slyšel jmenovat Grónsko. Má první myšlenka byla: Tam patříš. Hned jsem měl představu země i lidí tak jasnou, jako by vše stálo přede mnou. Protože se mému bratru Matyáši Stachovi stalo právě tak, zjevili jsme si navzájem své myšlenky. A ukázalo se, že jsme cítili a myslili oba stejně. Nemohli jsme to také dlouho skrývat před svými přáteli, oznámili jsme to tedy sboru na lístečku, který to pak vzal hned na uváženou.

  1. 1733 byl jsem poslán s br. Kryštofem Demuthem do Prus a Litvy, abych tam navštívil bratry vystěhovavší se ze Solnohrad. V témž roce odešli první bratří Kristián David, Matyáš a Kristian Stach do Grónska, já jsem je následoval s Janem Beckem r. 1734. Po mnohých obtížích jsme se dostali v Kodani konečně na loď. Tam jsem však musili přetrpět nejen mnoho potupy a výsměchu, ale hrubí lidé nám často hrozili bitím a nejednou nás námořníci ujišťovali, že nás hodlají shodit do moře. Když jsme konečně po mnohých prožitých nesnázích přišli do země, zjistili jsme, že pohané na mnoho mil kolem vymřeli. Nedbajíce toho učinili jsme a podepsali mezi sebou smlouvu, že i když v prvních desíti letech nezískáme ani jednu duši pro Spasitele, přes všechnu vynaloženou námahu a práci, přece neklesneme na mysli, že u nich chceme po celý svůj život vydržet. Nedostatek potravin, nebezpečné a obtížné cesty po moři, když jsme hledali potravu, pohrdání našich sousedů, výsměch a úklady pohanů, kteří byli proti nám a nechtěli nás slyšet, nesnadná řeč a mnoho vnitřního i vnějšího utrpení mne tisklo a pohnulo zvláště r. 1737, že jsem u veliké sklíčenosti složil tuto píseň:

Je zde hlouček duší,
které si zvolily tebe,
a které počítají hodiny,
kdy ty je spěšně povoláš,
aby vyprávěli pohanům
o Tvojí milosti,
a ti aby se pro Tebe rozhodli,
protože Ty jsi jim byl přece
zaslíbený.

Mluví se nám ztěžka;
ale přece to jde:
to způsobila víra.
Tak už přijďte
staří i mladí,
co jste tvrdí jako kámen.
Doléhá na nás
ještě více překážek:
ano, pokud bychom nebyli najatí /jako dělníci na vinici/,
nechali bychom to být.

Srdce jsou jako led
na sto různých způsobů,
jsou zahrazena
závorami a stavidly,
říkáme-li to těm starým kmetům,
nedbají na to.
Pokud kážeme dětem o kameni mudrců,
může to ty vlky oslovit?

Ale přece by to byla škoda
ve studené zemi
neuvidět nic
z Ježíšova ohně lásky.
Zvláště když jdeme
ve svazku bratrském.
Jakmile země Immanuelova najde milost,
nebude schopna odolat.

Můj Bože, Ty vidíš, jak se pasou
a Tobě se vyhýbají.
Kvůli satanově nepokryté závisti
Tě jen potupují.
Vzpomeň na utrpení Ježíše,
on je Tvůj syn!
Může mu být jeho radost
ještě tolik ořezána?
Není snad plnost pohanů
jeho trpkou odměnou? /Iz. 53, 11.12/

Ale brzy mi bylo v srdci tak, že jsem mohl Spasiteli ve víře a s důvěrou říci:
Svět se může pořád smát
našim věcem
a ptát se, co to blázníme
s naším počínáním v Grónsku.
My však nechceme nechat naši loďku
odpočívat v klidu,
chceme před lstí toho draka
ochraňovat dům,
a oblažit pohany:
Kéž by jen chtěli.

Neboť živoucí nadějí je vidět jednou kolem sebe hlouček věřících duší a velká láska k těm divochům, jimž bych byl rád Spasitele do srdce vplakal, vždy znovu mě vzpružovala a pomáhala mi snášet všechny obtíže. – Protože nám Spasitel daroval prvotinu Kajarnaka, myslil jsem s radostí jako Simeon: „Pane, nyní se rád rozloučím s touto chýší, neboť viděly oči mé spasení tvé na pohanech.“ Ale tato radost netrvala dlouho. Náš Samuel utekl před vrahy. Také jsme byli polekáni všelijakými falešnými zprávami o neštěstí Dr. Zinzendorfa na jeho cestě do Sv. Tomáše a museli jsme často vyslechnout, že to nyní s naší misií také brzo skončí.

Ale r. 1740 byli jsme znovu povzbuzeni požehnanou visitací důstojného br. Grassmanna, za jehož pobytu jsem byl k sv. manželství spojen se svobodnou sestrou Annou Stachovou. Brzy potom nastalo veliké probuzení mezi pohany, které nás k naší práci velice pobádalo. Protože jsem již devět let tam vydržel za mnohých nesnadných okolností, vnějších i vnitřních, odcestoval jsem r. 1743 zcela sám z Grónska do Německa, abych se v obci zotavil. Z Kodaně jsem pokračoval ve společnosti br. Dionysia Pippera, jenž se vracel ze svého působiště na ostr. Islandu pěšky do Ochranova. V Gardelegen u Magdeburka jsem byl 11. října násilně odveden k vojenské službě, podařilo se mi však po zlém nakládání přece se dostat na svobodu a přibyl jsem pak 6. prosince šťasten do Ochranova.

O té události se připojuje toto z cestovní zprávy našeho bratra: „Ze Salzwedelu doprovázel nás 10. října jeden bratr a nutil nás, abychom navštívili feldfébla Gottschalka v Gardelegen. Když jsme tam 11. t.m. dorazili, odebrali nám v bráně pasy a zanesli je k plukovníku Renndorfovi. Protože on však byl nemocen a pasy nemohl ověřit, zavedli nás k majoru Bandemerovi, který mě dal ihned změřit.

Řekl jsem mu: „Pane majore, to přece nemyslíte vážně, mám zcela jiné povolání, má žena a děti jsou v pusté zemi, vzdáleny odtud 700 mil, kde sloužím už devět let jako misionář mezi Eskymáky, nebudete tedy chtít ze mne udělat vojáka násilným způsobem.“ Usmívaje se dal mi tuto odpověď: „Naši vojáci mají přece také ženy“, a poručil mě odvést na hlavní strážnici.

Můj spolucestující br. Pipper mě následoval se slovy: „Kde je můj bratr, chci i já být“- ale odstrčili ho s poznámkou, aby se klidil, že tu nemá co dělat. Napomenul jsem ho, aby se podrobil a vyhledal některé bratry. To také učinil, oznámil br. Gottschalkovi mou nehodu a ten dal zprávu dalším souvěrcům.

  1. října mě navštívil pluk. ranhojič Röhrs; měl upřímný soucit s mým postavením a plakal jako dítě. I br. Pipper mě navštívil a prohlásil, že chce složit prosebný list a dát jej princi Leopoldu z Anhalt-Dessau. To se sice stalo, ale nemělo žádoucího výsledku. Ano br. Pipperovi bylo přísně nařízeno ihned opustit město, nechce-li být vstrčen mezi vojáky.
  2. jsem byl znovu změřen a major prohlásil: „Ten je dobrý k jezdcům.“ Pak jsem byl se čtyřmi jinými odeslán do Burgu, pět mil od Gardelegenu, abych tam byl předán jinému pluku. Přišli jsme tam téhož dne. V tomto místě jsem neznal ani živé duše a mé srdce bylo velmi sklíčeno, ale odevzdal jsem svou věc úplně svému Spasiteli a ztišil jsem se v Něm. Den poté byli jsme přehlíženi princem z Hessen-Darmstadtu a prohlíženi a měřeni plukovním ranhojičem. Pak nás odvedli do princova obydlí do veliké světnice; tam jsme měli – bylo nás 37 – přísahat na prapor. Byl jsem tichý a myslil jsem si: „Milý Spasiteli, co z toho bude?“ Pak jsem si vzpomněl na dnešní bratrské heslo, znějící: „Má duše je zajata touhou, aby všechny jazyky přísahaly ke cti svého Otce.“ – Ale pomyslil jsem: „Milý Spasiteli, má to být ke cti tvého Otce, abych přísahal? Tomu nemohu naprosto uvěřit.“ Pak jsem všechno trpělivě, ale s velikou hrůzou vyslechl. Když však auditor obcházel zvedaje každému prsty do výše a předříkávaje přísahu a konečně také ke mně přišel, řekl jsem mu: „Můj pane, prosím o smělost, abych svou věc mohl hlásit princi, neboť se mnou to je tak – nechali mě odstoupit a jiné zatím přísahat. Major mě pak předvedl s mým pasem k princi. Ten se mě podrobně vyptával, odkud pocházím, kde žiji atd. A když jsem mu celý příběh podle pravdy vylíčil, rozhněval se a chtěl mi dát vysázet rány, že jsem to dřív neoznámil. Odpověděl jsem: „Vaše Osvícenosti, zde se mne ještě nikdo tak nevyptával, a proto jsem neměl příležitost, abych své poměry blíž vysvětlil, nyní však poníženě prosím, abyste se smiloval a dal mi povolení, abych směl ve své cestě pokračovat.“ Nato prohlásil, že se mnou nic nechce mít, aby mě odvedli na hlavní strážnici. Po několika dnech odvedl mě poddůstojník z velitelství a vzal mě s sebou zpět do Gardelegenu. Kdož jsme druhého dne tam došli, potkal nás jeden hejtman, který se mě ptal, proč se vracím, nechtějí-li mě v Burgu? – k čemuž jsem přisvědčil. Pak se dotazoval, odkud pocházím a kde mám domov? Uslyšev o Ochranově pravil: „Tedy u hr. Zinzendorfa!“ a posměšně dodal: „Ano, to je jeden z toho bláznivého náboženství, z těch žebravých bratří!“

Na to mě vzali od podplukovníka k majorovi, od majora k princi Leopoldovi a opět na strážnici. Bratři Ritter, Severin(?) a Röhrs ihned se ke mně sešli a těšili jsme se společně. Obrátili se též v mé věci příležitostně na majora, ten je ale nechtěl ani vyslechnout a prohlásil určitě, kdyby za mě i tisíc tolarů chtěli položit, že mě přece nevydá, že musím být rozhodně vojákem. A nepřijmou-li mě v Burgu ani po druhé, bude mě posílat pluk od pluku, až mě přece někde umístí. 20. jsem byl předveden k majorovi a když poručil, aby mi zapletli vlasy a nasadili červený vojenský nákrčník, musel jsem se před ním objevit. Tu řekl: „Já vskutku nechápu, proč v Burgu nechtěli přijmout takové lidi.“ Já jsem si však pomyslil: ano, to je Spasitelova věc, ne vaše. Po návratu na strážnici ihned se ke mně dostavili bratří vojáci, a když zpozorovali mou radostnost, stáli přede mnou se slzami v očích a chválili Boha.

  1. října rozloučil se br. Gottschalk, jenž musil odejít jinam k svému pluku, se mnou s mnohými slzami a osvědčoval s velkým pohnutím srdce, že nechce o ničem jiném vědět, než o Spasiteli a jeho drahé zásluze. Br. Ritter se mě jednou ptal, co bych tomu říkal, kdybych nebyl podruhé přijat v Burgu a poslán zpět a on by měl bezpochyby poručeno od majora zbít mě, a přece by mě nepropustil? „Ach, můj milý bratře,“ dodal, „představ si, s jakým srdcem bych tě tloukl já, který bych nekonečně raději svůj život pro tebe dal!“

Bratři pak uvažovali, nebylo-li by radno dát mi s sebou prosebnou listinu, kterou bych v Burgu vlastnoručně dal princi z Hessenz, a jež by obsahovala žádost, aby jeho Jasnost neráčila mě posílat zpět do Gardelegenu, ale ušetřila mě tak dlouho přísahy, dokud někdo jiný za mě nenastoupí, nebo dokud nebude složena přiměřená suma peněz. Protože jsem jiného východiska neviděl, přistoupil jsem na tento návrh. Trvalo to však ještě deset dní, než jsem byl opět odeslán. S bratrskými vojáky, jmenovitě s Ritterem, který měl dvakrát v týdnu u mne stráž, měl jsem v té době mnohé srdečné rozhovory; též jsem měl několikrát příležitost svědčit o Spasiteli nováčkům a vojákům z posádky, čímž byli všichni velmi pohnutí.

  1. října byl jsem s devíti jinými odeslán znova do Burgu. Když jsme byli vyváděni ze strážnice a předáni komandu, řekl šikovatel našemu poddůstojníkovi: „Poslouchej, tohohle modrokabátníka už mi nevoď zpátky!“ A mně pravil: „Jen se zas vyškemrej ven, až přijdeš do Burgu, stejně to nepomůže, někde musíš být umístěn, ať je to kdekoli.“ Na to odvětil poddůstojník: „Nu dobře, podle mého má a musí přísahat.“ Já jsem však pevně důvěřoval Spasiteli, že se to mým odpůrcům nepodaří a mašíroval jsem po celý den ve vytrvalém prudkém dešti tiše a s mírnou odvahou, až jsme konečně došli k noclehárně.

Když jsme 1. listopadu přišli do Burgu, byli jsme opět předvedeni před prince. Šel podél řady a prohlížel si nás. Když přišel ke mně, řekl s úsměvem: „Nu, vy krajkáři, už jste tu zas?“

Odpověděl jsem: „Vaše Jasnosti, já nejsem krajkář, nýbrž člověk z Grónska“ – a přitom jsem mu odevzdal svou prosbu. Když přečetl několik řádků, poznamenal: „Ano, já už o vás vím.“

Zatím jsem se musel znova nechat prohlédnout a měřit. Přitom mi auditor pošeptal do ucha, že můj příchod již oznámil jednomu duchovnímu. Nyní došlo na přísahu. Všichni jsme musili přistoupit ke stolu. Auditor se na mě dotázal prince, jenž mě zprostil přísahy a nechal odejít na strážnici, než mne zase dá zavolat. Za čtvrt hodiny za mnou poslal vojáka, aby mě odvedl do jiné ubytovny. Cestou mě potkal auditor a znovu se doptával po mých věcech a „jak dlouho si to troufám vydržet?“ Prosil jsem, abych se mohl až do vyřízení věci zdržovat ve městě na občanskou záruku, neboť bych nemohl bezodkladně sehnat nutné peníze. Protože se ochotně s radostí přihlásil loďař jménem Hochmann, o němž jsem slyšel od bratří v Gardelegenu, že bude mým ručitelem, bylo mi až na další uděleno povolení, abych se po celý měsíc volně v Burgu pohyboval. Pastor Rüdiger o mně psal opatu Steinmetzovi v klášteře Bergen u Magdegurka, a ten si se mnou přál o tom mluvit. Psal o tom i jednomu hejtmanovi. Tak jsem si vyprosil pas do Magdeburku na 4 dny, a ten mi byl na kauci udělen. Onen hejtman mi naznačil při jedné příležitosti, že nebudu-li moci za sebe dát náhradníka, který by byl o dvě čárky větší než já, nedostanu se ven. Princ by to totiž nesměl udělat.

Pan opat se srdečně těšil z požehnaného pokroku evangelia v Grónsku. Nyní jsem však z Božího dopuštění upadl v ruce bezbožných a nespravedlivých lidí, kteří se namáhají provést na mně svou svévoli. Já jsem však nemohl najít v srdci přesvědčení, že by mé pravé povolání měl být pruský vojenský stav. Mé místo je na pohanských ostrovech a u zuřícího mořského vlnobití v Grónsku. Mám úplnou důvěru ve svou milou obec, která mi nebude mít za zlé, že jsem se k urychlení své cesty uvolnil na 4 měsíce za kauci 50 tolarů a přijal na to peníze od pana opata Steinmetze. Po návratu do Burgu jsem si vyprosil, abych se směl vzdálit ze země, a bylo mi to povoleno s podmínkou, že za tím za sebe najdu náhradu.

Litovali velice nespravedlivého jednání se mnou a dali mi na srozuměnou, že by kauce propadla v případě, kdybych za sebe žádného náhradníka nesehnal. 13. listopadu byl mi pak vystaven a odevzdán cestovní a vojenský pas na 4 měsíce. Kauce musila být složena u auditora, načež jsem se vydal na cestu do Magdeburka.“ Až sem cestovní deník zesnulého bratra. V jeho životopise pak dál stojí:

„Nikdy nezapomenu, jakou milostí jsem byl od Spasitele zahrnut při svém příchodu do sboru, a jak často jsem se u jeho nohou rozplýval v slzách v pokoře a s radostí. R. 1744 dostalo se mému srdci bohatého požehnání na synodu v Marienbornu. Téhož roku přibyla za mnou má manželka a přivezla naše první dvě děti do ústavů na výchovu.

  1. 1745 jsme odcestovali z Amsterodamu zpět do Grónska na velrybářské lodi, kde jsem musil dělat lodního kazatele Na téže lodi, kotvící v amsterodamském přístavu, byl jsem hrabětem Zinzendorfem a Leonhardem Doberem ordinován. Cestou jsme přestáli dvě prudké bouře; při druhé se zdálo, že naše záhuba je nevyhnutelná. Zázračně při životě zachováni dospěli jsme šťastně 26. června do Nového Ochranova a já jsem prožíval v následujících letech nesmírně blažené časy s našimi milými Eskymáky.

V roce 1749 jsme byl opět povolán na návštěvu do Evropy se svou ženou. Nejprve jsme však navštívili naše severoamerické sbory v Pensylvánii, zvláště sbor Indiánů v Gnadenhütten na Mahoni. Zde pro mne byla zvláště důležitá a dojemná sv. Večeře Páně, kterou vysluhoval bratr Jan von Watteville našim indiánským souvěrcům ve stodole, a křest, který uděloval na volném prostranství. Z Pensylvánie jsme pak cestovali do Anglie. Čtyřměsíční pobyt v domě hr. Zinzendorfa v Bloomsburey byl pro mne velmi požehnaný.

Pak jsme v r. 1750 navštívili bratrské obce v Holandsku a v Německu, mé srdce bylo plno údivu a obdivu nad vším tím dobrem, které náš milý Pán učinil v tak krátkém čase svému domu a lidu. Když jsme se pak r. 1750 účastnili synody v Barby, vrátili jsme se následujícího roku s novou odvahou a mocně posíleni k našim milým lidem v Grónsku.

Když jsem v letech 1757 a 1758 obstarával místo br. Becka až do jeho návratu z Evropy, ukázala se milost mého milého Pána přes všechnu mou mdlobu a nedostatečnost mocně v mém srdci a On se přiznal při mém slabém zajíkání k mému svědectví v srdcích pohanů.

  1. 1759 byl jsem br. Beckem opět vystřídán, cestoval jsem potřetí do Ochranova a prožíval mnohé požehnání, zvláště při kázáních hr. Zinzendorfa. Ale kdež bych si byl pomyslil, že pomohu nést jeho ctihodné tělesné pozůstatky v květnu 1760 na Hutberg? Tento jeho návrat do věčného domova způsobil mi velkou bolest a stál mě nespočetné slzy. Spasitel mě však utěšil a dal mi do srdce živé ujištění, že všecko to, co začal skrze tento svůj vyvolený nástroj, nenechá, ale že to dále povede a dovede skrze ostatní služebníky své církve. S touto nadějí jsem odcestoval se svou ženou zpět do Grónska ve společnosti br. Davida Granze a přibyl jsem šťastně do Nového Ochranova 1. srpna 1760. /Potud on sám./

Na této zdlouhavé a nebezpečné cestě byl vždy čilý a radostný. Věřil však, že to je jeho poslední, neboť jeho mysl se zdála být naplněna myšlenkami na odchod. Cestou se nejvíce zabýval četbou nejnovějších spisů zemřelého hraběte a končil zpěvem, zvl. písní zemřelého Christiana Renata z Zinzendorfu, jež se mu neobyčejně líbily.

Své misionářské poslání v Grónsku nastoupil znovu s hříšným a věřícím srdcem a s řečmi k Eskymákům, jejichž hlavní obsah byl nevýslovná láska našeho Pána k jeho ubohému tvorstvu, jež byly posvěcené a zcela srdečné. Dal si hlavně záležet na tom, aby poznal důkladně stav srdce a mysli svých svěřenců Gronlanďanů. Rozeznával lidské slabosti od skutečné nevěry, a podle toho aby s nimi jednal. Buď mírně nebo vážně, všechny však získal jemností a mateřskou láskou. Při jednání s domorodými pomocníky se na něm jevila mírná kněžská důstojnost. Trpělivě jim naslouchal, udílel otcovskou radu a měl radost, když to dobře skončilo. Nebyl však sklíčen, nenašel-li všechno podle přání, ukazoval jim na původ nepořádku, dával jim sám užitečná pravidla chování a povzbuzoval je k věrnosti a dávání dobrého příkladu. O konferencích s evropskými pomocníky se rád s každým dorozumíval, nestál tvrdohlavě na svém mínění a metodě a přihlížel hlavně k tomu, aby nebyla porušena láska a jednota ducha. O svůj úřad mezi obyvateli hlavně v poslední době zcela zvláštně pečoval a bývalo ho vídat často, jak jde sám se slzami v očích a odporoučí Spasiteli sebe sama a překládá mu prosby své obce. Zvláště se staral, aby se obec nerozmnožovala o lidi, kteří se k ní utíkají pouze z vnější nouze a nebyl dříve spokojen se zkoumáním jejich pohnutek, dokud se nepřesvědčil, že byli skutečně evangeliem pohnuti a Duchem svatým probuzeni. Ve vnějších věcech pomáhal svým bratřím, pokud jeho síly a jiné jeho povinnosti dovolily, a to ochotně a s radostí.

V srpnu 1762 přišel jednou domů z pochůzek promočen a naříkal na prudké bolení hlavy. Radili mu, aby za takového počasí, které tu zpravidla vyvolává nemoci, zůstával doma. Ale krátkost času při přemíře práce jeho bratří ho vždy znovu vyhnala ven. Zvláště na podzim toho roku podnikl některé cesty po ostrovech, aby posloužil nemocným duchovně i tělesně. Bolesti hlavy se obnovily na počátku roku opět tak prudce, že většinou musil kázat a konal jiná shromáždění se zavázanou hlavou. Ke všemu se objevil na hlavě nádor, který ho tak zeslaboval, že byl často skoro beze smyslů. Nicméně pokračoval ve své práci u Eskymáků, jimž jeho poslední svědectví zůstala nezapomenutelná, a byla očividně požehnaná.

  1. července se chtěl v průvodu jednoho Eskymáka projít v přírodě, ale při sestupu z jednoho úskalí ho přepadla závrať a byl poraněn na hlavě. Musil ulehnout. Vyslovil nejen svou touhu, ale i jistotu, že brzy odejde. Vzdychal často ke Spasiteli a byl přitom ztišený a mírný. Mohl však pronést jen málo slov.

Dne 16. července se opět v noci zotavil a mluvil o ledačem se svým kolegou, který u něho bděl. Potom k sobě zavolal svou ženu, jež byla také nemocna, doporučil péči Páně ji i její děti a nakonec požehnal jí i maličkému, nedávno zrozenému synáčkovi vzložením ruky. Když mu jeho kolega připomněl přátelství Spasitelovo a jeho laskavost, odpověděl: „Ano, tak se mi vždy jevil.“ Od té chvíle trávil čas ponejvíce tichými rozmluvami se Spasitelem, z toho však bylo máločemu rozumět. Jednou svědčil, že ho Spasitel často navštěvuje a brzy ho k sobě vezme. Po posledním přijetí sv. Večeře Páně dne 24. července oznámil zlomeným hlasem, že Spasitel je tu a čeká na něho. Nato okolo čtvrté odpoledne klidně zesnul, žehnaje svým spolupracovníkům. Bylo to v 55. roce jeho věku, z něhož 29 let strávil ve službě Eskymákům. Jeho 23leté manželství bylo požehnáno osmi dětmi.

Na jeho pohřeb přišli všichni naši Eskymáci, i mnoho pohanů z ostrovů. Za jejich přítomnosti 2. srpna po řeči misionáře Ballenhorsta byla ctihodná mrtvola tohoto věrného svědka Ježíšova mezi Eskymáky, prvního posla k těmto pohanům, jenž po třicetileté činnosti od začátku misie Jednoty bratrské byl odvolán na věčnost, na grónlandském svatém poli pohřbena. /Jeho kosti se tam, kde leží, rozzelenaly.. Sir. 49,12/ … a dobře spravoval ty, kteříž šli přímými cestami./

Je skladatelem těchto písní ve Zpěvníku Jednoty: č. 776, 1126 v. 3., 1421,1-4. Verš 5. byl

připojen hr. Zinzendorfem po obrácení prvního Eskymáka.