Anna Nitschmannová

Anna Nitschmannová, narozená 24.XI.1715 /matrika 23.X.1714/ zemřelá 21.V.1760, byla od svého 15 roku až po svůj konec, tj. od roku 1730 do 1760, tedy 30 let církevní starší, znamenitou, milovanou, uznávanou a požehnanou, a to i v kruhu sesterském, ale i mezi svobodnými sestrami – zvláště s nimiž v počtu 18 zřídila roku 1730 slavnostní svaz panen, a položila tak základ k pozdějším tak požehnaným chórům svobodných sester ve sborech.

Od roku 1743 byla nejbližší pomocnicí hraběte Zinzendorfa v jeho vnitřní sborové a chórové práci při sestrách, a pak od roku 1757 jeho druhá manželka. Poněvadž cestovala roku 1740 se svým otcem – starým Davidem Nitschmannem do Pensylvánie, aby také v Novém světě posloužila svými dary a milostmi věci Spasitelově, odstoupila svůj dosavadní desetiletý úřad generální starší sestře Lawatschové, ale po svém návratu z Pensylvánie /1743/ byl jí tento úřad znovu svěřen/1744/. Čím je nám její osobnost památnější, tím účelnější bude, abychom ji poznali z jejího vlastního životopisu, který však sahá jen po rok 1737, a to abychom ji poznali v jejím vnitřním životě, a na jakých základech byl vystavěn. Neboť sám Spasitel vložil tyto vlohy do jejího srdce, aby se stala matkou v Izraeli, a tak znamenitou služebnicí Ježíšovou v obnovené Jednotě.

Její zpráva o sobě samé zní takto:

Od mladosti byla při mně zvláštní uctivost k Bohu a Božím věcem, a ačkoliv jsem milovala velice svět a skoro se mi zachtělo, abych chodila podle světa, však vždy mne zdržovala skrytá ruka Boží. Když mi bylo sedm let, byla jsem nucena jíti ke svatému přijímání, jak je u katolíků zavedeno. Věřila jsem tomu co jsem slyšela, totiž, že při tom přijímám tělo a krev Pána Ježíše; byla jsem tím  velmi vzrušená.

Když mi bylo osm roků /asi 1724/ nastalo ono veliké probuzení na Moravě, takže byla konána shromáždění sto až dvě stě lidí v domě mého otce. Byla jsem tím velice probuzena a začínala jsem se ze srdce modlívat při veřejných shromážděních. To bylo v zimě, v létě jsem pásala krávy a ovce svého otce. Při tom jsem zůstávala vždy sama, a vyhýbala jsem se vší zlé společnosti. Plakávala jsem a modlila se často, když jsem hleděla na bezbožný život spolubližních. A často jsem si myslila: kdo může takto býti spasen? Můj otec a starší bratr Melchior Nitschmann byli častěji voláni před vrchnost pro ona shromáždění, ba uvrženi i do žaláře. Mně bylo to milé, a nad ničím jsem více nenaříkala, než nad tím, že jsem nebyla s nimi uvržena do vězení. Ale věrně jsem opatrovala svého otce a předzpěvovala jsem mu někdy tuto píseň: „Pouta a modřiny jsou nám korunou, ozdobou a majetkem, žaláře jsou nám trůnem, hanba a potupa naší slávou.“ Když to nějaký čas trvalo odešel můj starší bratr Melchior v prosinci roku 1724 a opustil rodiče i statek. Brzy potom, dne 25.I. 1725 následoval ho můj otec z vězení. Ale moje maminka musela zůstati se mnou a mým nejmladším bratrem Janem – který je nyní v Sareptě – ještě doma, až by otec podle úmluvy pro nás poslal. Zatím nám byly kladeny úklady ve dne v noci, ale naše maminka vždy říkávala, abychom jen důvěřovali Bohu, že nás jistě vysvobodí z rukou těchto lidí. A to se také stalo. Neboť když jsme 5.II. v noci o jedné hodině odcházeli z naší vesnice, byli naši slídiči od Pána Boha tak poraženi slepotou, že nás nezpozorovali. Ale na cestě skoro jsem litovala pro velikou zimu a vánici, že jsem opustila své příbuzenstvo. Když jsem si však vzpomněla, že jsem tolikrát na poli při kravách prosívala srdečně Pána Boha, aby mne vyvedl z této země, pak jsem byla hned spokojená. Dostali jsme se teprve po třech týdnech /24.II. 1725/ šťastně do Ochranova. Tam jsme zůstali jen několik týdnů a odstěhovali jsme se do Berthelsdorfu, kde můj otec byl v panských službách. Zde jsme bydleli dva roky. Ale tu opustila jsem vše dobré a stala stala jsem se pravým dítětem světa, takže se moji rodiče a můj starší bratr nemohli na to déle dívat. Proto se rozhodli stěhovati se do Ochranova, což se stalo roku 1727. Na počátku mi bylo dosti úzko, poněvadž jsem neměla příležitosti, abych jednala podle své zlé mysli. Ale došlo k tomu, že jsem často slýchala svého bratra Melchiora, jak o půlnoci volá k Pánu, aby mne přece obrátil a učinil svou služebnicí. To pohnulo mým srdcem. Neboť o něm jsem věřila, že jest dítkem Božím. Vůbec nastalo v celém sboru veliké probuzení a zvláště mezi dětmi, takže jsme trávili většinu noci na poli a v lese na takzvaném Hutbergu. To vše mne velmi znepokojilo, že jsem si myslívala, jaký jsem to mrtvý člověk. A tu mi postavil Spasitel to všecko před oči: Milost, jíž mne zahrnul od mé mladosti a nevěrnost, jaké jsem se proti němu dopouštěla. I rozplakalo se mé srdce i mé oči tisícerými slzami. I začala jsem ho hledati, z celého srdce odprošovala jsem ho a On mi také odpustil všechno. Já jsem však tomu nemohla věřiti, myslela jsem si, že je to příliš brzo, a přece cítila jsem při tom zvláštní důvěru k Němu a volný přístup k modlitbám.

Téhož roku /1727/ byla jsem konfirmována a připuštěna k svaté Večeři. Moje společnice při tom byli Charlota von Seidewitz, Juliana Quittová a Zuzana Kühnelová. Jejich prostřednictvím seznámila jsem se s panem hrabětem a Spasitel požehnal jeho slovům při mé duši. Sice mne se zmocnila ještě častěji malá úzkost, zda je také mým Spasitelem, a je-li mi to tak jisté, že bych pro Něho i život obětovala; neboť jsem to tak v srdci necítila. Nedala jsem si však pokoje, dokud jsem to v srdci nepocítila, a neměla to tak zpečetěné, že je to pravda: že On jest můj a já jeho, a že to tak má být na věky. Ó jak hořelo tehdy mé srdce láskou k Němu, jak jsem byla žádostivá, abych Jemu získala zase duše. Dluhy lásky, ty mi působily bolesti, žádostí Jemu sloužit jsem až onemocněla.

Vše, co jsem dělala, dělala jsem chvatně, neboť jsem chtěla docela vyjíti z tohoto světa; vše mi nestálo ani za pohled, myslela jsem jen na věčnost. Avšak práce mezi dušemi vrátila mne zase něco vnějšího; měla jsem chuť práci, a mé potěšení bylo růst duší v milosti. Ve sboru vůbec byla jsem ještě značně skrytá, neboť to nebyl můj dar vystupovati příliš do popředí. Proto jsem trvala v tichosti a pracovala jsem při velkých dívkách, jichž bylo devět.

Roku 1730 stala jsem se skrze los starší sboru, což bylo proti domnění všech bratří a sester a k mému vlastnímu velikému pokoření. Poněvadž jsem měla tehdy povahu velmi dětinnou, sprostnou a poslušnou, nevzpírala jsem se, nýbrž jsem řekla: „Aj děvka Páně, staniž se mi podle slova Tvého.“

A tak jsem to přijala a důvěřovala jsem svému Příteli, tomu Věrnému, že mi spomůže, což opravdu učinil, když navštívil svou poníženou služebnici. Vedl mne první dvě léta, když jsem ještě sama byla dítětem, jako dítě rukou mateřskou. Tehdejší můj stav odpovídá písni: „Jakmile zvednu svůj zrak k němu vzhůru a dotkne se mé duše jediný paprsek vycházející ze siónské jasnosti, svírá se mé srdce úzkostí, poněvadž již na zemi bydlíš v nebeských mocnostech.“

Roku 1730 stalo se, že všecky panny, které si zamilovaly Pána Ježíše, učinily při hodech lásky smlouvu mezi sebou, že se chtějí státi pravými pannami Beránkovými, poněvadž tehdy se jim stalo jasným, co vlastně jest panenství, a jak mají v něm žít Pánu ke cti a církvi k radosti. Ach jak příjemné mi to bylo, poněvadž již před tím všichni mi byli odporní, jen ne Ženich mé duše. A poněvadž jsem potom měla měla ještě více přítelkyň, se mnou jedné duše, tak mi to můžete věřit, že mi to vše působilo velikou radost. Slova, jež se mi potom vryla hluboko do srdce, jsou tato: „Ó Ty Ženichu mé duše, aby duše Tebe vzývající a Tebe znající měly následovat jinou hvězdu, odstup to!

Stvoření jest nám příliš málo, náš duch je žádostiv Krále a duše náleží Pánu.“ To bylo mé smýšlení a tak jsem přísahala svému Ženichu krve věrnost. Nemohu vypsati, jak velikou lásku k Němu jsem cítila. Kdo může vypověděti to líbezné dění toho nejmilejšího Beránka? Oči musejí slzeti, srdce se rozpuknouti, smysly minouti, a člověk musí uznati: „Beránku, jen Ty.“ Ó jak se mé srdce hnulo, abych přivolávala svým přítelkyním: „Vy, dcery Jerusalémské, milujte se mnou,ó milujte Krále, úsilí vaše ať není malé, vypukněte v jásání a radost, opěvujte nádheru, považte moc, Jeho království je vaše.“ „Ach, kéž bych já a mé přítelkyně byly služebnice znamenané na prsou, ramenech a čelech a kéž bychom nosily Ženichův obraz a podobu. Tobě jedinému chtěly bychom na věky patřiti, Tobě, svému milému Pánu.“

V tomto stavu žila jsem celé dva roky. Potom však vyšinulo se poněkud mé smýšlení, a to tak, že jsem se stala trochu svéhlavou a podezřívavou, což jsem hned nepoznala, ale pak se nad tím rmoutila. Proto mne ostře pokáraly sestry, ba dokonce řekla mi moje Anna Schindlerová, že se mi povede tak jako Mirjam, jestliže se včas neobrátím. A přece Anna Schindlerová stala se mi od svého prvého příchodu v roce 1729 mou důvěrnicí, s níž jsme často před Pánem na osamělých místech za sebe a za svěřené duše plakaly a modlily se. Nad tím jsem se zpočátku kabonila, ale pak jsem poslechla její dobré rady a tak mi bylo brzy spomoženo. Přece jsem něco ze své sprostnosti ztratila, což jsem tehdy hned nepozorovala, ale později často s bolestí pocítila.

Druhý rok mého úřadu starší byl velkým rokem zkoušek, v něm jsem mnoho poznala a bylo mi to k dobrému. „In den ersten Gnaden tagen wird man no dem Lamm getragen, endlich muss man lernen wagen selber seinen gang zu gehen. /V prvních dnech milosti nás nosí Beránek, potom se ale musíme naučit jít sami odvážně svůj běh./“

V tomto roce odešla jsem také od svých rodičů, k čemuž jsem se dosud nikdy z úcty k nim nemohla odhodlati. Viděla jsem však, že se to patří mému úřadu, a učinila jsem to také s jejich souhlasem.

Dne 26.I.1733 odstěhovala jsem se do takzvaného domu panen, a tam jsem se cítila velmi dobře. Žily jsme v srdečném souladu a trávily mnohé noci na modlitbách. V měsíci květnu jsem na smrt onemocněla a tu mě Spasitel velice napomínal, abych promyslela dny a roky svého života. Ó jak mnohou nevěru jsem při sobě nalezla, a byla jsem jí pokořena, a nebyla jsem si také jistá, že mi vše odpustil a nabyla jsem radostné smělosti umříti. Můj stav se však zase zlepšil, i slíbila jsem Pánu novou věrnost, že mu obětuji každou krůpěj své krve. Ale prokazoval mi tehdy Pán mnohou milost, že jsem cítila jak mi přeje a mé srdce Ho zase vroucně milovalo. Jeho pohled mne činil vždy vroucí, i rozplývala jsem se před Ním v slzách dnem i nocí. Mé zamilované písně byli o zasnoubení s Kristem, neboť k tomu jsem pracovala, abych mohla věděti, je-li mi Ženichem a já Jeho nevěstou, abych poznala Jeho srdce. Můj Ženich mi však ukazoval, že nesluší, aby nevěsta byla bez modřin. I ukázal mi, že jsem bídná a nahá. Co jsem nyní zpozorovala? Jak jsem si připadala ohavná. Divila jsem se, když jsem viděla jiné veselé, zatím co já jsem trávila většinu času v slzách; často jsem si myslela, že mne zcela zavrhl. Byla jsem jako zaplašená laň v poměru ke Spasiteli a mým bratřím a sestrám; myslela jsem si, že jsem se zpronevěřila a děsila jsem se jak ubývá mých sil vnitřních i vnějších. Netušila jsem však, že to jsou duchovní klackovská léta – že vše směřuje k učednictví, při kterém mne čekaly mnohé zkoušky a tříbení. Chtěla jsem se dostati z tohoto stavu a velmi jsem o to usilovala. Nešlo to však, neboť Spasitel chtěl, abych sebe poznala co ubohou hříšnici, do čehož se mi nechtělo. Nakonec mi Spasitel po mnohém prošení ukázal, že myslí na mne a mne miluje, poněvadž mne tak uvrhl do tyglíku, abych se stala ryzím zlatem, a tato cesta byla pro mě dobrá.

Zastyděla jsem se pro svou netrpělivost, že jsem se nesvěřila moudrému Mistrovi, který již věděl, čím by mému životu nejlépe posloužil. Proto jsem potřebovala nyní svého Smírce, hledala jsem jeho krvavé rány, v nichž jsem ukryla svou duši. Jeho smrt kříže byla mému srdci nová a velmi mocná, i mohla jsem uvěřiti, že zemřel také za mé hříchy; sic bych si jistě byla zoufala. Jak často jsem si říkala: Ó kde jsou mé dřívější síly a zvláště má blaživá sprostnost, které jsem pozbyla. Ach má lásko, čeho jsem okusila v těchto dvou letech. Nemohu to vypověděti, aniž by to kdo vypsal.

Z Brüder-Bote XXXVI ročník 1897

Z deníku Anny Nitschmannové od 1.X. 1733 do 15.XII.1733 str. 193 – 205

Od té doby co mne zajal Spasitel, vedl mě po samých věrných cestách. Byly často křivé, ale také přímé. To jsem pochopila vždycky později. Ale kdo vypoví veliké dílo, které učinil Beránek? Žasne má mysl, když se rozpomínám, co učinil, když mne viděl ležeti v mé krvi, jak zaplálo Jeho srdce mocným milováním; jak mi bylo kolem srdce, když mi pravil: „V krvi své, živa buď.“ Tak jsem se stala před Jeho očima tou, která nachází pokoj (Píseň Šalamounova 8:10). Jak jsem tonula před Jeho světlem, jakkoliv jsem Jím byla vysoce potěšena. Jak mi bylo, když jsem se stala v patnáctém roce svého života starší sboru. Bylo mi to nepochopitelné, a přece jsem byla v sobě jako spoutána, že jsem nemohla vypraviti ze sebe slova; musela jsem říci jako Maria: „Aj děvka Páně, staniž se mi podle slova Tvého.“ Ó jak děkuji Jeho věrnému srdci za vše, co učinil dávno mně dobrého. Mé srdce tonulo napořád v slzách tímto pokořením, ještě nikdy mi nebylo tak jako nyní. Proto chci, pokud stačím denně zde to vypsati.

Dnes 1.X. měla jsem zvláštní den při napomenutí: Zde nesmíme se zastaviti, ale jíti dál, až do poklesnutí. I rozhodla jsem se, že poslední krůpěj krve chci darovat Spasiteli. Modlila jsem se té noci až do dvou hodin.

2.X. byla jsem velmi sklíčená, že jsem se neponořila zcela do věčné lásky, ale ještě mnoho cítím v sobě, co se Mu nemůže líbiti. Zase jsem bděla do dvou hodin.

3.X. byla jsem na tom stejně.

4.X. byla jsem obzvláště probuzena. Šla jsem se sestrou Jul. Haberlandovou do křoví, kde jsme mluvily o svém Spasiteli horoucně. Ó jak se mé srdce rozplývalo.

5.X. měla jsem stále na mysli slova: Nuže když jsi vydobyl v krvavých sečích mou duši, nemá již nic utlumit můj život – žádné vnitřní ani vnější břímě.

7.X. přistupoval sbor ke svaté Večeři. Když jsem já přistupovala, zpívali: „Ó kdo by byl ponořen zcela do jeho ran.“

16.X. byla tato píseň: „Před očima Ženichovýma vznáší se život mé duše.“ Ač ta píseň na mne vždy působila, dojala mne nyní zvláště.

18.X. jsem si zapamatovala napomenutí: „Poklade mé duše, popřej mi, abych Tě vlastnila, neboť má chudoba je nesmírná.“ Byla jsem vnitřně velmi chudá, Jeho milost mi však byla blízká a občerstvovala mne ještě večer.

19.X. jsem se roztoužila, abych byla sama. Příští den se nic neudálo, jen že jsem byla stále pokořená a mé srdce jako zkrušené žádostí po Něm.

26.X. jsem se zvláště rozplývala před Spasitelem. Modlila jsem se až do první hodiny ranní. Vyprošovala jsem si něco od Jeho věrné lásky, ale odpověděl mi, co bych byla netušila. Učil mne, abych byla zticha, což jsem také přijala a šla spát. Probudila jsem se zase ve tři hodiny s písní: „Hute deine Seele in der Höhle der Gefahr der Pilgrimschaft./Chraň tvoji duši ve skrýši před nebezpečím, které číhá na poutníky./“ Dozpívala jsem ji a začala novou: „Věčná moudrost Jezu Kriste, u Tebe je mé pravé svatební věno.“

27.X. byla jsem velmi sklíčená, ale 28.X. byla jsem všecka rozpálená láskou svého Ženicha duše.

1.XI. prokázal mi Pán velikou milost. V noci jsem zaslechla hlas Strážného: „Vy opatrné panny, pozvedněte své hlavy. Tak jsem se probrala ze spánku, velice probuzená. Pak jsme tuto píseň zpívaly s pannami. Rozplývala jsem se láskou svého Ženicha duše, a mohla myslet jen na Něho, do něhož jsem již dávno zamilovaná.

2.XI. byla jsem vroucně u sebe a prožívala tichý pokoj.

4.XI. opět jsme přistupovaly ke svaté Večeři. Byla jsem velmi pokořená. Zazpívali mi: „Utonu před Tvým světlem, ač mne velice těší.“

5.XI. jsem zatoužila po dokonalé sprostnosti. 6.XI. jsem velice pociťovala lásku Spasitelovu. Působila mi však bolest. „Co dbám na bolesti, znám-li Jeho srdce.“

7.XI. probudila jsem se tímto slovem: „V Tobě dovol mi Tobě sloužiti a zelenati se ke Tvé chvále.“ Celý den jsem byla sklíčená a jen na to myslela, abych obrátila všecky hodiny a okamžiky k chvále mého Spasitele. 8.XI. měla jsem stále na mysli: „Ó ty mé duše Ženichu.“

9.XI. byla jsem opět sklíčená. Myslela jsem stále na sloku: „Velké Božstvo, žasnu nad Tvým úradkem lásky,“ a zvláště v noci jsem měla radost.

10.XI. navštívila mne jedna sestra. Vzpomínaly jsme na první veliký spolek, který jsme my panny ustavily. Zvláště mne potěšil můj Spasitel, jemuž jsem zachovala, co jsem slíbila a pokud ve mně bude krůpěj krve, chci nepoškvrněná zůstati.

11.XI. měla jsem v mysli slova: „Mein Salomo, vermähle dich mit meinen innern Sinnen, beherrsche mehr als königlich mein sämtliches Beginnen./Můj Šalamoune, ožeň se s mými nejvnitřejšími smysly, vládni víc než královsky nad mým celým počínáním/.“ Večer dal mi Spasitel zvláštní milost. V hodině zpěvu bylo to stále ve mně. Skoro jsem myslela, že musím klesnouti pokořením, jež bylo v mém nitru.

13.XI. celý den byl neklidný. Byly tu jistě vnější okolnosti, jež mne trochu zdržely. To mne tak sklíčilo, že jsem musela ještě něco takového pocítit. Ale večer v hodině zpěvu mi bylo velmi dobře, srdce se rozplývalo láskou ke Spasiteli, a mé oči plakaly.

14.XI. byla jsem na tom stejně. Obírala jsem se v mysli slovy: „Ženichu srdcí rozsvěcuj svíce víry v srdcích, která Tě milují.“

18.XI. zrána jsem byla velmi sklíčená, poněvadž jsem musela vyloučit panny z našeho spolku, které se velmi nepěkně zachovaly. Sklonilo mě to až k zemi a zvláště jsem rozjímala o tom, co Pán učinil se mnou bídným tvorem. Vždyť já bych mohla být úplně stejná. Jak velikou milost mi prokázal. Viděla jsem s úžasem, co dovede Jeho pravice i levice, jak smím s Jeho lidem putovati k Jeho chrámu, jak mi daruje vždy více sprostnosti.

21.XI. dle dnešního hesla modlila jsem se, abych ještě více zvroucněla. V příštích dnech měla jsem stejnou naději a stálou žádost, abych se stala čistou nevěstou Kristovou.

  1. XI. slavila jsem své sedmnácté narozeniny. Nedovedla jsem slovy vypověděti, co mi učinil až dosud Spasitel. Panny uspořádaly hod lásky. Všechny slzely, mé srdce se rozplývalo a mé oči plakaly. Znovu jsem si umínila, že musím v příštím roce vyhověti dnešnímu heslu: „Před očima Ženicha má se vznášeti život mé duše.“

25.XI. trnulo mé srdce v stálém pokoření. Před dvěma roky jsem se těšila slovy: „Ó ty Ženichu mé duše.“ Loni byla jsem tuze sklíčená nad sebou i nad jinými dušemi, poněvadž jsem viděla při sobě věci, jež se nehodí před oči čistého Beránka. Když jsem na to myslela pochopila jsem, co velkého Pán se mnou učinil.

30.XI. byla jsem velmi sklíčená prací, kterou nedovedu popsati. Dvě noci jsem sotva zamhouřila oči.

1.XII. měl sbor půl dne modliteb. Při nich nám bylo řečeno, jak se máme chovati k bratřím a sestrám z Moravy a odjinud. Mnozí byli probuzeni. Četli se také zprávy z jiných sborů. Cítila jsem při všem tíhu a toužila jsem po zproštění břemene. Věřím tomu, že mně Jeho láska toho zprostí, až uvidí, že je pravý čas.

2.XII. slavili jsme svatou Večeři. Zpívali jsme dvě písně moravských bratří: „Ó jak rozkošné,“ a „Chvalme Boha.“ Při tom mně bylo zvlášť nápadné, co učinil Pán od starodávna s naším lidem a co dosud činí. Zvítězila jsem tak v tom, oč jsem zápasila včera. Ze srdce se mi ulehčilo. Zavedly jsme také noční stráž sester.

3.XII. byla jsem veselá a bděla jsem celou noc. Pán mi prokázal velkou milost a byl mi velmi blízký. Sestra Jul. Haberlandová byla až do dvou hodin u mne. Byly jsme velmi veselé a celou dobu jsme zpívaly. Od dvou do pěti modlila jsem se za sbor zde i jinde. Spasitel budiž za to pochválen.

4.XII. bylo mi zas velmi dobře, bděla jsem opět do tří hodin.

5.XII. jsem zase sklíčená a úzkostná nad sebou. Rozvažovala jsem spoustu práce, kterou mám při jiných duších a při tom mám tolik co dělat sama se sebou. Téměř bych byla zmalomyslněla, ale pak jsem se zase vzchopila. Vzpomněla jsem si, co jsem kdysi svému Spasiteli slíbila – nebrat ohled na sebe a být k sobě nemilosrdná, byť bych měla při tom zahynout.

6.XII. měla jsem velmi dobrý den. Byla jsem vroucí a tichá ve svém nitru.

8.XII. byla jsem odpoledne neklidná pro jednu věc, ale nemohlo to být jinak. Moje láska, Ježíš, vedl mne vždy těmi cestami, které byly trochu trním posety. Poněvadž však Jeho cesta vede k pokoji, chvátám také skrze trní k Němu.

9.a 10.XII. byla jsem stále úzkostlivá.

11.XII. byla jsem sklíčená, vzpomínala jsem jakými cestami mne vedl Spasitel tyto čtyři měsíce. Nemohla jsem jinak než se vrhnout v slzách před Spasitele. 1

2.XII. vedlo se mi stejně. Bděla jsem tuto noc. Pán mi prokázal velkou milost. Celou noc jsem promodlila a prozpívala. Pak jsem ráno po páté hodině šla do zahrady. Bylo mi velmi dobře.

13.XII. byla jsem také veselá.

14.XII. : „Mein ganzer Sinn sich gänzlich kehret hin/ Aus aller Zeit ins die Ewigkeit/ Gellasentlich im Grunde meiner Seelen/ Auf ewig mich dem Herrn zu vermählen./Celá moje mysl se plně obrací/ v každém čase jenom k věčnosti/ trpělivě, z hloubi mojí duše, aby se na věky zasnoubila Pánu./“ Byl pochován sirotek, šla jsem také na Hutberg. Začala jsem nad sebou naříkati, že jsem nebyla věrnější svému Spasiteli, že jsem Jeho rozkazy nevykonala; sic jinak bych se již zelenala mezi duchy zesnulých. Nechci však míti vlastní vůle, neboť jsem děvka Páně, staniž se mi podle vůle Jeho.

15.XII. byla jsem v nitru velmi klidná a tichá, abych čekala a viděla jaká je vůle Páně. Kdyby bylo po mém, nic bych si nepřála tak, jako umřít a býti s Pánem. Často vzdychám: „Wie lange, ach wie lange währts? Wo bleibt die Ruh doch so Lange? Der Freund und Seelenbräutigam hört’s Und sagt: Wie ist dir so bange? Erwarte Schwester, liebe Braut, bis ich dich mir recht ausgebaut. /Jak dlouho, jak dlouho očekáváš? Kde zůstal pokoj, jak ještě dlouho? Přítel a Ženich mé duše to slyší a říká: „Proč jsi tak sklíčená? Očekávej sestro, milá nevěsto, dokud tě právě(opravdově) nevybuduji./“A tím jsem se upokojila.

————————————————————————————————————————

VÝŇATKY Z DALŠÍCH LET

V té době stal se mi můj úřad starší dosti obtížným. I napadlo mne, abych jej složila, poněvadž bylo dost sester, které mohly ten úřad lépe vykonati než já. Ale musela jsem v tom, co se dotýká mého úřadu mlčet, neboť jsem nechtěla jednati proti mysli Páně. A tak jsem si umínila, že budu Jemu a boru věrně sloužiti dokud mne bude potřebovati, neboť vím, že již Jemu sloužiti jest milost. I vpravovala jsem se zase v mysl jedinou a sprostnou a poctivě jsem se rozhodla, že sama sobě docela umru a budu žíti jen Tomu, jenž za mne umřel a z mrtvých vstal. Vždyť On to byl jenž mou duši vyvolil a ke kterému lnula. I přála si má duše toužebně, abych byla sformována brzy do svatého obrazu. V téže době se mi leccos vyjasnilo, mezi jiným také má lhostejnost, se kterou jsem přezírala pana hraběte, jenž se mnohá léta staral o mou duši. Pokáral mne však věrně, a bylo mi to milé.

O věcech, jež nazýváme rozkoší a co jest tělo a krev, jsem si nemohla učinit ani představu. Byla jsem

však, jako jiné děti, dítětem hříchu. Byla jsem ve svém panenství veselejší než ostatní, poněvadž jsem byla bez pokušení a věděla jsem jak si mám vésti ve svém panenství, aby to bylo Pánu k slávě a církvi k ozdobě. Při tom všem jsem však musela viděti, že jsem dítětem hříchu.

Roku 1734 přišla jsem ke komtese Benigně Zinzendorfové, ač jsem před tím sama bydlela ve své komůrce. Z počátku mi to připadlo těžké, abych se vybrala ze své samoty. Jakmile jsem však viděla, že to tak Pán chce míti, učinila jsem tak sprostně a bylo mi to k dobrému, což jsem pak pochopila.

Dne 15.II. 1735 bylo mně a drahému staršímu Leonardu Doberovi od sboru písemně uloženo, abychom proměnili svůj stav, abychom byli sboru ještě užitečnější, zvláště pak chóru ženatých. V té náladě, kterou jsem tehdy měla, nebyla bych mohla nic jiného udělat než odmítnout hned. Úcta ke sboru Páně však způsobila, že jsem se na modlitbách Pána tázala, co mám udělati. Nemohla jsem si to nijak rozřešit. Bylo mi to těžkou zkouškou. Důvěřovala jsem však svému Ženichu krve, že mi jistě pomůže a nedopustí nic, co by nebylo Jeho dokonalou vůlí. Vždyť věděl, jak Ho mám ráda, a kdyby mně to mělo být sebeméně překážkou, nevdám se za nikoho. Vždyť Jemu jsem již dávno přísahala věrnost. Tu jsem dostala dopis od milého staršího, z něhož jsem viděla, že ani on není s tou věcí hotov a přenechává to na mně. To jsem ráda slyšela, a myslela jsem si: Je-li tomu tak, že nejvíc na mně záleží, tu vím dobře, co mám dělati. Odpověděla jsem mu hned, že nemám k tomu odhodlání. A když jsme oba totéž sboru napsali, bylo to dobré. Byla jsem zase volná a děkuji za to Spasiteli, který to tak dobře učinil.

Dne 24.XI. 1735, na mé dvacáté narozeniny, slíbil Spasitel mé duše, co jsem tak dlouho od Něho žádala a byla velkou milostí zaplavena dle Písně Šalomounovy, první kapitoly. Pan hrabě mi poslal píseň, která byla rozmluvou s mým Přítelem. Začínala: „Was sag ich dir, mein lieber Mann, du, den ich vielmals suchen gehe, und wenn ich dann so vor di stehe, so heisst es erst, wo fang ich an? /Co Ti povím, můj milý muži, Ty, kterého mnohokrát hledám a když potom před Tebou stojím, teprve přemýšlím, čím začnu?“/

Krátce před tím mi byla jedním bratrem doporučena kniha od paní Guion a od sv. Teresie. Četla jsem je a zvláště se mi líbila ta od sv. Teresie. Bylo to dobré a mnohé vzácné pravdy v nich. Zdrželo mne to však čtvrt roku a přivedlo na některé myšlenky, za které jsem se musela stydět a kořiti se.

Tak jsem měla mnohá pokušení, ale Přítel milující mou duši, pomohl mi vždy a ukázal mi, že nejlepší cestou pro mne je státi se dítětem. 15.II. 1736 cestoval pan hrabě, paní hraběnka a komtesa Benigna a jiní bratři a sestry do Holandska. Mně bylo tehdy velmi dobře v Ochranově a pracovala jsem odvážně na duších. Zatím přišel od dvora příkaz, že pan hrabě již nesmí přijít do země. Proto přišla zpět paní hraběnka sama, aby očekávala komisi. Komtesa Benigna však zůstala s milým otcem, který seskupil malý sbor nazvaný poutnický sbor/Pilgergemeine/. Poněvadž jsem již dva roky pečovala o komtesu, musela jsem za ní jíti do Ebersdorfu, a potloukat se s tímto novým poutnickým sborem.

Na cestě z Ebersdorfu prodělaly jsme sice některé zkoušky, byly nám však k dobrému. Přišli jsme nejprve do Frankfurtu n/M. a několik dní potom do Marienbornu. Tam nás bylo jedenáct pohromadě jako ve vězení. Všecko bylo proti nám, a Spasitel nás vskutku vyvedl na poušť. Za čtrnáct dní vykázal nás náš Pán, kam patříme. Byl to pustý horský zámek Roneburg, kde bydlela spousta chudiny všelijakého vyznání a sekt. Náš účel byl, abychom jim uvedly v známost Spasitele a také vnějšně jim pomohly. Když jsme se tam však dostaly, měly jsme sami jen šest krejcarů. Avšak Spasitel se o nás staral a dal nám, abychom i jiným mohly pomáhat. Počátek vypadal zle, neboť to byl příbytek netopýrů a sov, avšak já jsem se v tichosti upokojila a pomyslila si: Nejdříve musíme věřit a pochopit, že nás sem Bůh neposlal nadarmo. Vyhledávala jsem známosti, takže zvláště srdce děvčat se brzo ke mně obracela. Rodiče dávali mi je k výchově a tak jsem nabyla příležitosti, abych jim vynášela svého Spasitele. A ony to také přijaly. Seznámila jsem se také s mnohými v tom kraji, kteří začali upřímně hledati Spasitele. Modlitební hodiny pana hraběte měly veliký liv na duše, a Pán začal dokazovati, že je s námi a že nám chce žehnati. To mi dodalo chuti a konala jsem své práce s radostí. Všecky obtíže, jež nastaly z vnějšku, byli mi lehké, a cítila jsem se při tom dobře.

Tak pracovala jsem vedle svých bratří a sester půl roku a požehnání ukázalo se po našem odchodu ještě hojněji, než před tím. Byli jsme totiž vykázáni od vrchnosti a potom nás vedl Spasitel do Frankfurtu a také zde jsme mohli působit mnoho požehnání. Odtud jsem cestovala koncem toho roku s paní hraběnkou do Polska, kde jsem byla velmi spokojená a stýkala jsem se s hodně probuzenými dušemi. Styk s mým nejlepším Přítelem byl také srdečný a požehnaný. Na počátku roku 1737 doprovázela jsem paní hraběnku do Anglie. Zde bylo jen málo duší s nimiž jsem se mohla obírat. Měla jsem tak dosti času, abych se zahloubala do předivných cest mého Spasitele. a co mám říci, kde mám začíti s děkováním Tobě, má lásko, za vše co jsi prokázal mně a celému svému lidu, nepatrnému houfečku v Ochranově a těm, kteří putují po moři a o nejvzdálenějších zemích. Kdo jsme my, Ty největší dobro, že Tvá láska k nám činí tak velké věci? Je tomu již 12 let, co jsem uviděla dílo Páně od počátku, jak to chodilo rok od roku, jakým tříbením a co to stálo, než jsme se stali pravým sborem. Z malého houfu učinil náš Spasitel několik set. Děkuji svému Králi, že také mne uznal hodnou, abych byla v tomto sboru malou pracovnicí, abych směla putovati zvláště s poutnickým sborem v roce 1736. Při tom prokázal Pán tolik milosrdenství mé vlastní duši. Ó Ženichu, zde máš mou duši, nauč ji od tohoto dne přivykati Tvým milým ranám, abych v nich navěky bezpečně odpočinula. K tomu jsem se pevně rozhodla, následuji Tebe pod všemožným břemenem. I když budu muset podstoupiti ještě mnohou těžkou zkoušku v těchto mých poutnických letech, jistě mne zachováš, abych neustále na Tebe hleděla; tak nebudu míti nikdy nedostatku a zůstanu vždy dobře ukryta u Tebe.

Tolik její vlastnoruční zápis.

K tomu chci připojiti její rozlučný dopis sborům evropským, než měla cestovati roku 1740 do Pennsylvánie.

Tento dopis otištěný ve III. svazku Büningenské sbírky strana 44. zní:

Drahé sbory Beránkovy!

Poněvadž musím podle vůle Spasitele cestovati do Ameriky, musím Vám, svým bratřím a sestrám, říci, jak se teď cítím a co mi leží již dlouho na mysli. Vy víte, že mne vyvolil Spasitel před desíti roky, když jsem byla ještě dítě, jako starší mezi sestrami. To byla více milost pro mne než pro Vás. Rok po roku jsem viděla, jak roste sbor v milosti tak, že nejsem již více s to podržeti tento úřad déle. A tak jsem se ve svém srdci rozhodla a přesvědčila se důkladně o tom, a není to žádná fráze. Teď jen prosím Beránka a sbory o dokonalé prominutí všech mých vad a hříchů. Nyní přibyla k tomu má cesta do Ameriky, což je druhá příčina, abych složila svůj úřad, poněvadž by nikdo nepochopil, že opouštím svůj sbor a toulám se po světě. A já sama bych byla velmi omezena v plnění svého nového plánu, kdybych měla podržeti těžký úřad, neboť bych musela často hleděti na to, aby můj úřad nebyl tupen. Odcházím-li od Vás jen jako pomocnice a služebnice, nedbám nic na to, co na mě přijde, na všecko pohrdání, nadávky a posměch, a jdu všemu vstříc s radostí. Bude mi to také prospěšné, neboť duše se budou mít ke mně srdečněji a důvěrněji, zatímco respekt k úřadu, jenž jsem dosud zastávala, by působil odtahování a odcizování. Je to tedy pro mne i pro ostatní lepší, když ten úřad mít nebudu. Vím, že někteří bratři a sestry to nepochopí, já však nemohu jinak. Učiní však z lásky to, že dají věci její průběh. Chci také prositi o dovolení vyvoliti a navrhnouti sestru, kterou mám na mysli, že by úřad mohla převzíti. A je to moje drahá a milá sestra A. M. Demuthová (pozdější Lawatschová), kterou Beránek vyzbrojil Duchem a milostí a ještě více učiní.

Chci však ještě bratřím a sestrám při Spasiteli slíbiti, že já chci zůstati Vaše a Vám sloužiti, pokud mne Beránek v tomto čase ponechá. Jeho sbor jest a zůstane mojí radostí, ve Vaší a Jeho službě chci se stráviti. Chci také z Jeho milosti ve všem svém putování tak pracovati, abyste nade mnou nebyli zarmouceni. Takto, můj milý lide, poroučím se do Tvého vzpomínání. Žehnej mému chození od prvního dne, abych šla po Tvé cestě. Jsem chudá a bídná, a nevím víc, než že jsem Jeho, a vím také, že on ubohým slavně pomáhá. Při vší své bídě shledávám hlavní význam v Jeho věci a svůj život nemilovati až do smrti.

Chci se tedy uzavříti do Jeho ran a bodení hřebů jako ubohý červíček, a z mé mysli nemá sejíti vědomí, že jsem vykoupena. Toto vše chci také kázati, On chce se k tomu přiznávati. Odporoučím se ještě jednou vzpomínkám Vaší lásky a jsem Vaše až do smrti věrná služebnice a sestra Anna Nitschmannová.

V Marienborn 3. července 1740

V Pennsylvánii pro prospěch věci Spasitele – až do příchodu hraběte Zinzendorfa,kterého od konce roku 1741 doprovázela na jeho obtížném putování mezi křesťany i pohany – sloužila jako služka v Germantownu u Schwenkfeldovce Krištofa Wiegnera. Věrně vykonávala všecky domácí i polní práce, při čemž si vybudovala nezapomenutelný pomník v této zemi svou požehnanou prací na duších žen.

Po svém návratu z Pennsylvánie převzala opět úřad starší v Jednotě. Byla požehnáním církvi svou prací v chórech, pro kterou byla milována a vážena. Zvláště byla oblíbena a vážena v chóru panen, o který jako matka pečovala i po provdání se za Zinzendorfa.

Její odchod, který pro zdlouhavou a těžkou chorobu, jež započala brzy po sňatku, se očekával před úmrtím hraběte, následoval dvanáct dnů po něm.

Tak v necelých čtrnácti dnech utrpěla Jednota dvě těžké ztráty, když zemřely její dvě nejvýznačnější osobnosti, od úmrtí Christiána Renata Zinzendorfa v roce 1752 a paní hraběnky v roce 1756.