Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost?

V únoru jsem rozeslal záznam proroctví ze zimního orlího sletu. Článek byl zveřejněn i v Životě víry ve zkrácené formě. Nyní se k tomu chci vrátit, jelikož jsem tam psal něco, co se nestalo. Jedná se o slovo, které bylo časově ohraničené. Týkalo se ohrožení naší země v době našeho předsednictví Evropské unii. Ptal jsem se Pána, kde jsem se spletl, co se vlastně v posledním půl roce stalo v duchovní oblasti nad naším národem.

Stále více jsem přesvědčen, že žijeme v klíčové době, kdy nám hrozí vážné nebezpečí. Kdybych ho měl popsat, tak bych hleděl na znamení doby, které ukazuje jasným směrem. Tato doba je stejně vážná jako období před Bílou horou a před Mnichovem. Tehdy to bylo podobné v několika oblastech – byla poměrně velká ekonomická prosperita; lidé se ve své většině o Boha nezajímali, protože jim bylo dobře; církev byla malátná a jakoby bez světla a horlivosti. Stručně charakterizováno: Byl to čas mrákoty. „Hospodin pustil mezi ně ducha závrativého, i spraví to, že zbloudí Egypt při všelikém předsevzetí svém, tak jako bloudí ožralec při vývratku svém“. Iz 19.14  A dnes je podobná doba. Mrákota. Mlha. Toto je prorokováno k našim dnům, ale může to být i jinak. „Nebo aj, tmy přikryjí zemi, a mrákota národy, ale nad tebou vzejde Hospodin, a sláva jeho nad tebou vidína bude“. Iz 60.2

Svět bude v mrákotě, ale církev bude zářit jako město na hoře. Bude mít světlo Hospodinovo. Bude vědět, co se má dělat. Bude mít vliv, protože lidé v zoufalství budou hledat někoho, kdo má pokoj a světlo.

Před Světovým dnem modliteb jsme volali k pokání a půstu Ester, protože jsme se shodli, že k tomu volá Pán. Bylo zajímavé sledovat, jak na toto volání reagovala česká církev. Někteří do toho zrale a svobodně (až nadšeně) vstoupili a byli požehnáni, jiní se stáhli a ozvali se i hlasy, že půst Ester je sebevražda. U nás ve sboru jsme se postili téměř všichni a do půstu Ester šlo 10 lidí. Byli jsme celé tři dni v modlitbách a chvalách před tváří nebeského tatínka a bylo nám dobře. Nezemřel nikdo:-)

Věřím, že se v Betlémské kapli stalo něco mimořádného. Skutečně jsme se v pokání postavili před Pána a převažovali spravedlnost milosrdenstvím. Bůh vylil ducha pokání, protože mnoho, mnoho mužů plakalo nad hříchy svými i celého národa  a  prosilo o milost. Opět byla česká církev jednotná v modlitbách. Pán otevřel požehnanou studnici lásky k Pravdě pro český lid. Přesto jsem byl trošku zmaten tím, že se navenek jakoby nic nedělo. Očekával jsem totiž, že před dnem modliteb přijde nějaká změna, která silně zatřese nejen naším národem a probudí lidi k modlitební mobilizaci. To se nestalo. Ptal jsem se Ježíše, proč. Odpověděl mi, že to byla příprava, vojenské cvičení, nikoliv samotná bitva. Rozumějte mi dobře – den modliteb byl velmi významný. Ale byla to důležitá příprava na to, co se stane v budoucnosti. Nastane čas, kdy bude celá církev připravená jít do boje, tisíce křesťanů v jednotě ducha stojící v ozdobě svatosti před tváří Beránka a orodující za svůj národ v půstu a slzách. Předstoupí před krále, aby vyprosili milost a život svému lidu (národu). Říká se: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ano, je třeba mít cvičení, kdy se učíme bojovat na zkušenou. Dříve než půjdeme bojovat na ostro. Za naše děti a ženy. Za budoucnost českého národa. Za samotnou existenci.

Stojím tedy za tím, co jsme zveřejnili v únoru, jen se omlouvám, že jsem se zmýlil v čase. Mohl bych říci, že jsme své poslání nenaplnili, protože padla vláda. Mohl bych napsat, že se Bůh již slitoval na základě našeho půstu a modliteb a odvrátil svůj hněv. Jenže to tak není. Naše vláda padla pro své vlastní nepravosti (pan Topolánek není rozveden, žije s jinou ženou než které slíbil věrnost a navíc zahanbil náš národ svými sexuálními úlety). Má však pravdu v tom, že jsme promarnili šanci, kterou jsme měli při našem předsednictví v EU. A jestli Bůh odvrátil svůj hněv pro pokání několika stovek křesťanů, nevím. Spíše si myslím, že se na cestě svých soudů pozastavil, zdržel. To, co udělá, je na něm; mnoho však i na nás a našem přístupu a postupu. Vytrváme stát v mezeře mezi Bohem a lidmi s modlitební kadidelnicí v rukách? I prorok Jóel nevěděl, zda se Bůh ve svém hněvu zastaví. „Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku… Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha.“ Jl 2.12,14. Kdo ví, zda přichází průlom a probuzení, nebo soud?

Pokud jsem v únoru napsal toto: Všechna tato proroctví ukazují na jedno. Je čas mobilizace. Je čas přípravy. Příprava musí být okamžitá a poctivá. Jinak v čas konfliktu neobstojíme. Brzy zřejmě budou otřeseny lidské jistoty a to povede k všeobecnému zmatku. V ten čas má být Boží lid světlem světa. Materialismus jako skála doufání padne a nastane souboj o vládu nad národy. Kdo ji vyhraje? To bude záležet na naší připravenosti – třeba i v konfrontaci s duchem okultismu. Příprava má proběhnout ve třech oblastech. Za prvé: pravé pokání. Zbavit se ospalosti a všech zbytečností a hříchů. Radikálně se posvětit ve všech oblastech života. Chodit v Boží bázni každý den, každou minutu. Navrátit se k Bohu s roztrženým srdcem. Obnovit první lásku v srdci. Za druhé: sjednotit se s ostatními křesťany. Odvrhnout pomluvy, povýšenost, pohrdání a kritiku. Pokořit se před druhými a omluvit se za své viny druhým. Za každou cenu získat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Za třetí: modlitby a uctívání. To uvolní Boží moc do naší země. Ježíš řekl: „Bděte a modlete se, abyste neupadli v pokušení“. A Pavel píše do Efezu o tom, že přijde zlý den. Když přijde, má nás nalézt připravené v Boží zbroji, abychom nepadli, ale zůstali pevně stát. – Musím k tomu dnes dodat ještě jednu výzvu. Mobilizace musí proběhnout ještě v oblasti evangelizace. Pokud se modlíme a jsme v jednotě s ostatními křesťany, pak bude naše evangelizace úspěšná. Nemusí to zrovna znamenat probuzení, ale může tím začít. Avšak obrácení lidí se nestane jinak, než skrze Krista – totiž jeho pozemské Tělo. A tímto tělem jsi ty a já.

Nakonec chci poukázat na skutečnou hrozbu islamizace Evropy. V současnosti žije v Evropě asi 52 miliónů muslimů. Každým dnem toto číslo narůstá imigrací a vysokou porodností přistěhovalců. Za 20 let se má jejich počet dostat na dvojnásobek – 104 miliónů. Muslimové chtějí ovládnout svět a netají se tímto svým záměrem. Již nyní by mohli v Evropě rozpoutat občanskou válku, která by se mohla stát skutečným peklem. A musím říci, že na to nejsme připraveni. Ani vojensky, ani morálně, ani duchovně. To ví všichni vidící politici v Evropě. A nemluvím o reálné hrozbě, že se Al Kajda dostane v Pákistánu k atomové bombě. Nebo o íránském jaderném programu. Proto Pán volá do zbraně. Nikoli světské, ale duchovní. „Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha.“  2 K 10.4,5 Jedině modlitby a mocná všepronikající nezadržitelná evangelizace může zachránit Evropu. Z Boží milosti. Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost…

David Loula