Jan Hus

Mistr Jan Hus *1371 +1415

Milovník Pravdy

Stopy Mistra Jana Husa můžeme dobře vidět v současné době. Téměř každé město v Česku má ulici nesoucí Husovo jméno. V centru Prahy stojí na Staroměstském náměstí mohutná socha Husa s jeho výzvou Čechům : Milujte se a pravdy každému přejte. Na prezidentské vlajce je proklamováno základní Husovo přesvědčení a jeho odkaz Čechům : Pravda vítězí. Nedávná celonárodní soutěž o největšího Čecha postavila Husa na čestné sedmé místo. Na mapách a turistických letácích jsou upoutávky na Betlémskou kapli jako na jedno z nejatraktivnějších historických míst Prahy. Zdá se, že český národ je dosud na Husa hrdý a otevřeně se k němu hlásí. Otázkou zůstává, zda rozumí jeho odkazu, učení, a chce ho následovat v dobrém, nebo ho považuje jen za národního hrdinu pro jeho mučednictví. Každá doba si Husa formovala ke svému obrazu a potřebě. V době národního obrození byl za velkého vlastence a bojovníka za národní svobodu, který výrazně přispěl k zvelebení českého jazyka. Za komunistického režimu byl revolucionářem a bojovníkem za sociální rovnost a spravedlnost. Dnes slavíme státní svátek na den jeho upálení, ale dost dobře nevíme, proč vlastně byl upálen. Snad proto, že nechtěl poslouchat autority, nebo došlo k justičnímu omylu, jak se ve středověku stávalo, či mu snad šlo o pravdu. A co je to vlastně pravda?

Jan z Husince se narodil v chudé rodině na jihočeském venkově – v Husinci blízko Prachatic. Když šel do Prahy na studia měl jasný cíl : Abych měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen . Studoval na artistické fakultě svobodná umění a při studiích měl rád zábavu a veselí. Píše svému žáku, Martinovi z Volyně : Víš, že jsem – jak mě to bolí – před kněžstvím svým rád a často hrál v šachy, zmařil čas a často jiné i sebe onou hrou nešťastně přivedl do hněvivosti. S pokorou přiznává, že i on byl z oné bláznivé rubriky a žil světsky. Dokonce, když se roku 1393 vyhlašovalo milostivé léto – rozuměj plnomocné odpustky – daroval Jan poslední své čtyři groše, aby získal odpuštění hříchů. Poté, co Hus dosáhl mistrovského titulu a  stal se děkanem na artistické fakultě(1401), se účastnil slavnostních hodů, čehož později litoval, že se ta husa na těch hodech přílišně krmila a chudých robotu žrala.        

Změna v životě Husa nastala s četbou spisů Johna Viklefa, anglického učence a reformátora. Jan přijal Viklefovo učení a zároveň se mu otevřely oči, aby viděl svůj hříšný život. Na okraj jednoho Viklefova spisu si poznamenal : Viklef, Viklef, ty nejednomu hlavu zvikleš. Byl to rychlý obrat a mistr svobodných umění, student teologie, začíná po vysvěcení na kněze  roku 1402  své kazatelské dílo v Betlémské kapli, kterou měšťané Milheim a Kříž nechali zbudovat, aby se Čechům kázalo slovo Boží ve vlastním jazyce. Hus káže prostým lidem, měšťanům, studentům i šlechticům. Do Betléma – Domu Chleba – chodí i královna Žofie, která si Husa vybrala za svého zpovědníka. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka považuje Husa za svého rádce a nechává ho kázat na kněžských synodách. Husův vliv neohroženě narůstá. Avšak klid netrvá dlouho. Všichni viděli, že stav tehdejší církve je velmi vážný – papežské schisma, kdy se dva úřadující papežové navzájem stavěli do klatby; naprostá morální destrukce kněžstva, které se honilo jen za svými zisky, skupovalo úřady a fary; mnišské řády, jenž žily jen pro přepych a rozkoš, přechovávajíc ve svých klášterních kobkách kuběny atd. Pokud se současný stav kritizoval v učených disputacích na univerzitě, nikomu to nevadilo, ale jen to Hus otevřel na veřejnosti – neboť Betlém byl takovým otevřeným fórem, kam se vešlo až tisíc lidí najednou – hned povstaly hlasy, že snižuje a znevažuje kněžstvo, jež musí být ve vážnosti. Jak a o čem Hus kázal, že to mělo takový vliv?

Jan Hus nekázal vemlouvavými slovy lidské moudrosti, ale jeho slova se prokazovala Duchem a mocí. Kázal o tom, co bylo aktuální a lidi zajímalo, navíc to dokázal rozvést a aplikovat srozumitelnou a často i vtipnou formou. Pro svoji odvahu mluvit i o nebezpečných tématech a pro svoji milou, laskavou a otcovskou povahu se stal miláčkem lidu. Hlavní důraz kladl na praktický křesťanský život a poté teprve na zdravé učení. Svoji nejistotu ohledně existence očistce a planých teologických hádek vyjadřoval takto : A proto zdá se mi lepším, abych se naučil dobře žíti, než nejistoty rozsévati. Nebo budu-li se, dobře živ jsa, dostatečně káti, nebudu se báti ohnivého trestu. A svoji jistotu měl  v Bibli, Božím slově. Tu považoval za nejvyšší autoritu a Kristův zákon za dostatečný pro správu církve. Chlebem slova sytil Hus zástupy a to se nelíbilo církevním autoritám, neboť správně tušily, že lid již nebude slepým stádem, ale svobodným lidem, schopným samostatného rozhodování. Velmi neradi vidí – kněží -, že lidé světští(laikové) umějí(znají) Písmo, a brání jim. Klnou mně, že toho chleba skrze mne Bůh udílí, a lid klnou, aby toho chleba nepřijímali ode mne. Antikristovi učedníci nechtí, aby věrní křesťané Písmem se bránili, aniž chtí, aby zjevovali lidu obecnému Písma, a chtí, aby ihned po jejich vůli činili, jakž oni káží. Když Hus ztratil přízeň arcibiskupa, který vydal zákaz kázat slovo Boží jinde než ve farních kostelech, nemohl poslechnout. Vskutku oblékli teď preláti ducha pohanského afarizejského, když zabraňují kázati v kaplích a jiných náležitých místech. Stojí to někde v zákoně Kristově, aby se evangelium nekázalo nikde jinde, než ve farních chrámech a klášterech?Věru snad chce udáviti ono přikázání :“Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“. Mám uposlechnouti arcibiskupa v jeho příkazu, který se příčí přikázání Božímu? Odstup to ode mne!“Více zajisté sluší poslouchat Boha než lidi“, pravili apoštolové, když jim velekněží bránili. Roku 1412 byla na Husa vyhlášena klatba, které nejprve nedbal, ale později na žádost krále Prahu opustil, neboť interdikt znemožňoval normální chod společnosti. V celé Praze byly zastaveny bohoslužby, nesmělo se křtít ani oddávat, dokud Hus bude přítomen. Ze svého vyhnanství píše Hus do Anglie svému příteli Richardovi Wycheovi dopis, který ukazuje hlad po Božím slově i ve vesnicích. To již Hus kázal kde buď, jak píše: Věz nejmilejší bratře, že lid nechce slyšeti nic než Písmo svaté, a zvláště evangelium a epištoly, a kdekoliv se ve městě, v městečku, na vsi nebo na hradě objeví hlasatel svaté řeči, tu se lid houfně sbíhá a opovrhuje kněžstvem nevzdělaným. A proto ďábel povstal, neboť již se pohnul ocas samého Behemota a zbývá jen, aby Pán Ježíš Kristus potřel jeho hlavu. Hle zlehka jsem se dotkl jeho ocasu a on otevřel svoji tlamu, aby mne spolu s bratřími pozřel… A skutečně Čechy vzplanuly hlubokou touhou po Ježíši a Jeho pravdě. Hus dával této touze uspokojení. Ano on skutečně dokázal lid uvádět do svobody v Kristu. Kladl důraz na časté přijímání Večeře Páně, čímž podněcoval vroucí a intimní vztah s Ježíšem, a dodával lidem vědomí vlastní hodnoty. Též chrámový sborový zpěv provokoval kněží, neboť to bylo již přílišné osvobození a zapojení jednotlivců do bohoslužby. V Betlémě kázal Hus výhradně česky a tím probouzel národní uvědomění. Církvi rozuměl stejně jako svatý Augustin, že je to společenství vyvolených k životu věčnému, a dělí se na církev bojující, spící a zvítězilou. Církev je Tělo Kristovo a jednotlivci jsou jeho údy. Naproti tomu církevní autority ho přesvědčovaly, že církev je sbor kardinálů a papež je jeho hlava. Nato nemohl, než protestovat s odůvodněním, že by pak byla církev podobna obludě, jenž má dvě hlavy, což nelze připustit.Hluboko ve svém nitru nosil Hus sen o krásné církvi, která  bude úchvatnou a půvabnou nevěstou Ježíše Krista, bez poskvrny a vrásky, dychtivě očekávající příchod svého ženicha. Tato touha je součástí české vize a prorockým určením české církve, které stejně silně cítili mnozí další křesťané v českých zemích – husité, čeští bratři, moravští bratři i současná církev. Avšak Hus byl mocně zaujat touto vizí nevěsty Kristovy v době, kdy ji církev již dávno ztratila. S tím souvisí příprava na druhý příchod Pána  Ježíše , protože ten, kdo ví, že je nevěstou Kristovou, pro kterou si již velmi brzy přijde ženich, tráví většinu času zamilovaným přemítáním o Něm a usilovnou přípravou. Takový nemá čas na marnosti přítomného věku, který stejně brzy pomine. A právě to byl postoj mnohých v českém království. Hus si byl vědom, že se dostává do rozporu s praxí a řády současné církve(ač věroučně stál na katolické nauce), ale on nemohl jinak. To, že zemře mučednickou smrtí nějak vnitřně tušil, když na univerzitním kvodlibetu(výroční disputace), prohlásil, že nechce být vinen ani tím, že by nepokáral hříšníka  nebo opustil pravdu ze strachu z důsledků : A kdyby strach před smrtí napadnouti chtěl, doufám v pomoc Boha svého a Ducha svatého, že mi dá stálost, a najdu-li milost v jeho očích, mučednictvím ověnčí. Když byl později vyšetřován pro podezření z bludu a obžalován teology z teologické fakulty, byl ochoten jít do vědecké disputace na život i na smrt tzv. Ad penam talionis. To znamená, že pokud by ho svými  důkazy z Písma přemohli, půjde na smrt, a pokud by překonal slovem Božím je, půjdou na smrt oni. Avšak tak daleko jistí si nebyli a museli couvnout. Husova oddanost pravdě je vskutku obdivuhodná; dnes o to více, že žijeme v době rozleptanosti absolutních hodnot, v době relativismu, humanismu, synkretismu a pochybování. Hus vyznává – toto jsou mé zálohy a opory, jimiž zotavuje se duch můj, aby silný byl proti protivníkům pravdy: Jestliže já nemohu osvoboditi pravdy ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy. Ať běží svět, jak umí běžeti. Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. Pro trest smrti nemá se hřešiti. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo je usmrcován, protože žádné jemu neškodí protivenství, jestliže žádná nad ním nepanuje nepravost. Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou lidé, praví Pravda. Skoro se nám to jeví, jakoby Hus neměl rád život. Naopak – Hus byl veselý člověk, který se radoval ze života, měl rád společnost lidí a miloval i humor. Dokonce ze sebe samého si často dělal legraci, nazývajíc se hloupou husou. Ještě ve svých dopisech z kostnického vězení píše pražanům: Husa není ještě upečena a nebojí se upečení, poněvadž letos na sobotu před sv. Martinem připadá půst, kdy se husy nejedí. Jindy, když  Hus káže o modlitbě, varuje před mechanickým omíláním modliteb bez přiložení mysli a zbožného života. To jsou dvě křídla, jež vynesou modlitbu k Otci. Když jedno chybí, modlitba jen smrdutě kouří. Protož, milý brachu, nemáš-li lásky, svatého myšlení a zbožnosti, nesmraď a nekuř! Jiným důrazem Husa bylo manželství, o němž napsal tři spisy pro své přívržence, jeden z nich pro svého bachaře v Kostnici, který ho žádal o radu, neboť chtěl vstoupit do manželství. Myslím, že i v této věci byl Hus prorockým hlasem až do dnešních dnů, kdy jsou manželství v ohrožení, tak jako v době Husově. Ve svém spise O sedmi smrtelných hříších varuje ženy před pýchou a svůdností: Neb otevřené prsy tvé a odkrytá šíje tvá, zvednutá hlava tvá, zmazání líčidlem obličeje tvého, opásání zlatem beder tvých a obtažení přílišné tvé a u střevíc křivé nosy a nade všechno nestydaté oči tvé, ukazují, že ne pro Boha, ale pro pýchu to činíš. Není pochyb, že středověká Praha byla doupětem lupičů a mrzkostí, přestože se o Bohu všude mluvilo. Je ještě mnoho pěkných vlastností u Husa jako jeho pokora nebo milosrdenství k ubohým, které je vidět na jeho službě hroznému loupežníku Zúlovi z Ostředka, jenž byl jako masový vrah odsouzen k trestu smrti a jehož Hus  před popravou přivedl k pokání.

K pochopení Husovy osobnosti nám může hodně pomoci porozumění tomu, kým vlastně byl. Samozřejmě byl filozofem a  učencem, který byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, přednášel a pořádal učené disputace. Byl také politikem jednajícím s králem i arcibiskupem o státních záležitostech. V kapli Betlémské byl kazatelem burcujícím lidské svědomí. To vše by bylo málo, pokud by neměl autoritu z nebe, aby zasahoval do duchovních skutečností v ponebesí. Právě proto, že měl pověření shůry, mohl do světa zasít semeno, které vyrostlo a změnilo svět. Hus byl prorok. On byl Božími ústy pro mocnáře tehdejšího světa.

Roku 1414 se Jan Hus vypravil do Kostnice na církevní koncil, který měl tři úkoly: vyřešit papežské schizma, obnovit církev a ukončit kacířství Čechů. Ačkoliv se po cestě setkával s učenci a kněžími a nikdo ho neměl za kacíře, brzy po příjezdu do Kostnice ho kardinálové lstí vylákali na slyšení a při tom ho zajali a uvěznili. Hus věřil, že mu bude dáno veřejné slyšení, aby mohl vysvětlit svoje učení, a ne že jde na soudní předvolání z důvodu kacířství. Kdo byl tehdy jen podezřelý z kacířství, neměl právo se hájit, nesměl mít obhájce a mohl pouze volit mezi odvoláním a smrtí. Tak tomu rozuměli Husovi žalobci, z velké části Češi. Jeden z nich byl bývalý Husův blízký přítel Štěpán Páleč, mistr teologie, nyní úhlavní nepřítel, jenž předkládá další a další žalobní články na Husa. Rozešli se 1412 při odpustkových bouří – tehdy Pálčovi došlo, že jde do tuhého a ze strachu  se podrobil arcibiskupovi. Hus tehdy váhal, jak se má k Pálčovi zachovat, nakonec se rozhodl zůstat věrný pravdě, o čemž řekl: Přítel Páleč, přítelkyně pravda, jsou-li oba přátelé, svaté jest dáti přednost pravdě. Teď sedí ve vlhké, studené, zapáchající klášterní kobce, trpí hlady, nemocemi i obavami o sebe i o probuzenecké hnutí v Čechách, stahují se nad ním temné mraky konečného řešení české otázky, a přesto touží před smrtí vidět svého bývalého přítele Štěpána, aby se mu omluvil za to, že ho v jednom traktátu nazval slídilem. Páleč přišel. Snaží se ho ještě přimět k odvolání a podrobení se uloženému pokání. To však Hus odmítá s tím, že by usvědčil sám sebe ze lži a zradil Čechy, kdyby odvolal to, co nikdy nezastával ani neučil. Co bys dělal ty, kdyby ti předkládali to, co jsi nikdy neučil? Odvolal bys? A tu se Páleč dal do velikého pláče a pravil: tot‘ těžké. Oba pláčou, Hus prosí o odpuštění. Hus je rozhodnut nezradit pravdu a Páleč činí Jidášovo pokání. Hus vyniká schopností odpouštět a milovat i své nepřátele podle Kristova přikázání.

Za studených zimních nocí ho Pán potěšuje skrze sny. Zdá se mu sen o Betlémské kapli, jenž píše přátelům: Vyložte mi sen této noci. Viděl jsem jak v Betlémě zničiti chtěli všecky obrazy Kristovy a ničili je. Já následujícího dne jsem vstal  a viděl mnoho malířův, kteří zhotovili krásnější a četnější obrazy, na něž jsem patřil radostně. A malíři s mnohým lidem mluvili: ať přijdou biskupové a kněží a ničí nám je! A mnozí zástupové se radovali v Betlémě a já s nimi. Probudiv pak se, pozoroval jsem, že se usmívám. V dalším dopise píše, že ti malíři znamenají mnohé kazatele evangelia, kteří povstanou po něm, a budou vymalovávat život Ježíše Krista ještě lépe než on. Jindy se mu zdá o mnohých hadech, jež se ho snažili uštknout, ale nepodařilo se jim to. Myslím, že to byl obraz duchovního světa, kdy se v ten čas mnozí démoni snažili otrávit čistou a prostou víru Husovu. Bůh také zjevil Husovi, že po něm přijde obnova církve. Dnes pečete hus, ale přijde labuť, kterou nebudete moci upéci, říká před svou smrtí a předpovídá tak službu Martina Luthera, sto let předem.

6.7.1415 ráno vedou Husa do biskupského chrámu před 30 kardinálů, 33 arcibiskupů, 150 biskupů, před stovky učenců, prelátů, knížat světských, a za přítomnosti římského císaře Zikmunda Husa zbavují kněžského svěcení, na hlavu vsazují papírovou čepici s namalovanými ďábly se slovy Odevzdáváme tvou duši ďáblu. A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Ježíši Kristu,odpovídá Hus. Kardinálové ho předávají světské paži, podobně jako Krista kdysi, k vykonání trestu smrti upálením na hranici. Vyvádí ho na mrchoviště za město, přivazují ho ke kůlu, obkládají dřevem a slámou a nakonec k němu přistupují maršálek z Pappenheimu s Ludvíkem Bavorským s poslední výzvou, aby odvolal a zachránil si život. On pak hledě k nebi odpovídá: Bůh jest svědek, že jsem toho, z čeho mně křiví svědkové viní, nikdy nekázal, ale že jsem při všem svém kázání a všem mluvení i činění o to dbal, abych lidi od hříchů odváděl, a v té evangelické pravdě chci dnes vesele umříti. Hranice je zapálena, Hus se modlí a zpívá chvály, dokud mu vítr nevmete plameny do tváře…

Dnes se vedou debaty o nutnosti rehabilitovat Husa a katolická církev v tom dělá mnohé kroky. Avšak Hus byl odsouzen podle tehdejšího práva spravedlivě, neboť se nepoddal koncilu, který byl zvolen za nejvyšší instanci ve věcech víry. A přece nespravedlivě, neboť  Hus prezentoval zákon Boží a svobodu svědomí. Dokud tedy nedojde k Husově sněné obnově církve podle jeho zásady: A protož věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hřícha, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, bude jakákoliv rehabilitace zbytečná.

Dokud toho nebude dosaženo, bude stále krev Husova volat stejně mocně jako krev Ábela, prvního mučedníka.

Odkazy

Václav Novotný, M. Jan Hus – život a učení; J. Laichter 1919

Jan Hus, Listy dvou Janů; ELK 1949  K vydání připravili Anna Císařová-Kolářová a dr. Jiří Daňhelka

František Žilka, Vzkazy věrným Čechům; Kalich 1938

Jan Karafiát, Mistr Jan Hus; Chrudim 1995 (páté vydání)

Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury; Jednota českých filologů 1897

David Loula