Svědectví Tesfaye

Po dvaceti letech dal Pán milost setkat se v Etiopii s bratrem Tesfayem, kterého mnozí stále máme v čestvé paměti. Tesfaye je v pořádku, jde za Pánem Ježíšem s celou svou rodinou. Zdraví srdečně všechny bratry a sestry v České republice. Pro čtenáře Života v Kristu jsme jej požádali o svědectví. Pro některé bude nové, pro jiné bude připomínkou toho, co už slyšeli. Protože je jeho svědectví delší (a přesto zajímavé), můžete si jej přečíst na pokračování.

Karel Káňa

Svědectví Tesfaye

Chodil jsem do 6. třídy. Můj tatínek byl často nemocný, měl astma. Protože jsem byl z dětí nejstarší, přebíral jsem zodpovědnost za rodinu. Musel jsem orat s voly. To, že byl tatínek tak často nemocný, mě ovlivnilo. Znal jsem člověka, za kterým lidé z venkova přicházeli 300 km daleko. Uctívali ho jako boha. Jeden večer jsem mu slíbil: „Jestli uzdravíš do roka mého tatínka, přinesu ti oběť.“ Rok uběhl a nic se nestalo. Řekl jsem: „To je k ničemu.“

Jedna holka z města, z mé třídy, dcera mé tety, vyprávěla o zázraku, který se ve městě stal. My jsme žili na vesnici. Ona prostě jen mluvila o tom, co se ve městě děje. Lidé jsou tam uzdravováni, z posedlých vycházejí démoni, atd. Čtyři od nás, z toho dva moji strýcové, jsme se tam rozhodli příští neděli jít. Bylo to od nás 8 km, přes týden jsme tam chodili do školy. Přišli jsme do církve. Byl to jiný svět. Lidé tam zpívali, modlili se. Seděli jsme tam celé shromáždění. Po skončení se všichni zdravili. Tu a tam někdo přišel, objal nás. „Jak se vám vede?“ Vyjádřili jsme překvapení. „Jsme křesťané, máme vás rádi“, říkali. Povídali také, že věří v Ježíše, že On nás miluje. Dokládali to svým svědectvím. Dali nám staré Bible. Poprvé v životě jsem měl Bibli v rukách. Předtím jsem znal jen nominální ortodoxní křesťany.

Přišli jsme domů s Biblí a začali číst. Příští týden jsme tam šli zase. Už nás bylo šest. Ptali se, jestli chceme přijmout Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Já jsem nechtěl. Byl jsem unavený z modlářství, z toho, jak jsme pořád přinášeli oběti. Neměl jsem poznání. A tak jsem byl rád, že nám povídali o Ježíši.

Žili jsme v chatrči. Moje postel byla u dveří. Když jsem se u postele modlíval, rodina mi šlapala po nohách, když chodili sem a tam. Mně to nevadilo, ale tátovi ano. Nechtěl, abych věřil. „Buď si věř, ale odejdi z domu!“ Dva z nás přestali brzo. Zůstali jsme čtyři kluci. Rozhodli jsme se udělat chýši na poli s ohništěm a postelí. Tam jsme se mohli modlit a zpívat. Spát jsem směl doma. Tatínek mi dával práci, aby mě v neděli zaměstnal. Nechtěli nám dovolit chodit na shromáždění. Vstávali jsme tedy hodně brzy, abychom si to stihli udělat. Z našich tet křičívali démoni, když jsme se modlili. My nevěděli, co s tím. Neznali jsme vymítání.

Začal komunistický převrat. Moc v Etiopii převzala vojenská vláda. Všichni jsme museli do socialistické mládeže (SSM – pozn. překl.). SSM naplánovala schůze tak, aby se to překrývalo s časem shromáždění. Změnili jsme tedy čas shromáždění z 9.00 na 6.00. Tak jsme šli brzo do města, měli jsme tam shromáždění, a vraceli se zpátky. Schůze SSM byly na půli cesty. Viděli, že jdeme z druhé strany, ale nemohli nic dělat. Pak mne zvolili okresním předsedou SSM. Moje sekretářka byla velmi zapálená pro socialismus. Chtěl jsem si s ní vyměnit místo, ale řekli, že ne.

Někteří mladí lidé ze sboru, byli tuším tři, našli práci ve vzdáleném místě. Chtěli jsme se s nimi rozloučit, než odejdou. Připravili jsme na sobotu večer slavnost, společnou večeři. Sešli jsme se v domě jednoho bratra. Socialisté nás tam viděli jít. Ve 21 hodin se spustil liják; zrovna jsme začali s chvalami. Náhle někdo nervózně zabušil na dveře. Bratr, který vedl program, stál hned za dveřmi. Zabušili mu za zády. Než otevřel, schovali jsme Bible. Duchovně jsme cítili, že se něco děje. Bylo jich tam moc, tlačili se dovnitř, měli zbraně. „Ruce vzhůru! Co tu děláte?“ My na to: „Loučíme se s přáteli, jdou daleko.“ „Ne, vy děláte něco proti revoluci!“ Venku strašný liják. Nutili nás jít na policii. Bylo nás 29. Kvůli tomu dešti s námi nešli, šli jsme sami. Poblíž policejní stanice na nás křičeli policajti zevnitř: „Nepřibližujte se, jinak začneme střílet!“ Vyptávali se, proč tam jdeme, co a jak… Stáli jsme venku, dokud nepřestalo pršet. Pak přišli ti první policajti. Podali zprávu a šli jsme do vězení. Bylo nás 17 bratrů a 12 sester. Cela pro ženy byla moc malá. Neměly tam ani místo na stání. Tak jsme strávili noc, jeden na druhém. V neděli jsme chtěli domů, ale neměli jsme nikoho, kdo by se za nás zaručil. Tak jsme tam trčeli celou neděli. Celé pondělí. Vypadalo to, že to tak bude i v úterý. Nechtěl jsem, aby o tom rodiče věděli, ale už se to nedalo utajit. Táta přijel do města na soud. Byl nervózní, co je se mnou, a toužil se se mnou setkat. Objal mne a chtěli ho za to zastřelit.

Odvezli nás z okresního soudu na krajský do Gore. Tam nás nechtěli a poslali zpátky na okresní soud. Předseda soudu byl ortodoxní křesťan. Měl tam velkou Bibli, k přísaze. Věděl už, proč jsme tam. „Kvůli Bibli?“ „Ano,“ my na to. „To není tak těžké, abych vás soudil, běžte zpátky na policii.“ Tak jsme tam došli a oni rozhodli, že tam ještě zůstaneme. Po 11 dnech vězení nás vzali na Revoluční radu. V té době byla Revoluční rada tak silná, že mohla rozhodovat o životě a smrti. Trestala vězně těžkými tělesnými tresty. Ale s námi byl Bůh. Okresní komisař mě osobně znal. Když mě uviděl mezi nimi, užasle se ptal: „Jak je to možné, že jsi mezi těmi lidmi? Čekali jsme, že z tebe bude velký pán!“ Odpověděl jsem: „Ato Mamo (Pane Mamo), co jsem udělal? Neukradl jsem, nezabil, nic protizákonného jsem neudělal. Věřím v Pána Ježíše a v tom budu pokračovat.“ To byl konec jeho argumentů. „Vím,“ pokračoval jsem, „že jste mě zvolili předsedou SSM. Navrhoval jsem, že budu pouze sekretářem. Nechtěli jste. Budu dál věřit v Pána Ježíše Krista a to je mé poslední slovo.“ Řekl jsem mu to veřejně do očí, před věřícími i komunisty. To bylo večer při západu slunka.

Okamžitě nás dali do nejtěžšího žaláře, z jedné strany města na druhou. Šli jsme pěšky a se zavazadly. Celé město slyšelo, že nás jdou popravit. Lidé stáli kolem cesty a vyjadřovali lítost. Ptali jsme se: „Co je s vámi?“ „Prý vás zabijí.“ Odpověděli jsme: „To je dobře, jestli je to kvůli Pánu, je to pro nás výsada.“ Šli jsme do vězení. Tu první noc odvezli sestry na druhou stranu vězení, sedm na cele. Záchod měly přímo v cele. Bratry dali zvlášť po jednom, abychom spolu nemohli mluvit, s jinými nevěřícími vězni. Vězni byli navedení a u večeře se mne ptali: „Proč jste proti revoluci?“ Měli proti nám získat důkazy. Řekl jsem: „Nejsem a nejsme. Pravda je, že věříme v Boha Otce, Syna i Ducha svatého. To je naše jediná vina, pokud je to vina.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě, vždyť nevím, jestli zítra budu. Mluvím pravdu.“

Na druhý den, protože jsme nebyli, jak čekali, proti revoluci, ostříhali nás dohola. I sestrám jejich krásné dlouhé vlasy. Jaksi jsem byl šťastný. Necítil jsem se jako ve vězení. Byli tam s námi i Boží služebníci a já jsem mohl s nimi sdílet stejný osud. Byl jsem šťastný, že tak jak Bůh miluje je, tak miluje i mne. Trestanci mi říkali: „Ty nevypadáš na to, že jsi ve vězení.“

Do vězení jsme vzali také Bibli. Maličkou, ale celou, a schovali ji pod kalhoty. Když nás ostříhali, dali nás do cel spolu, po šesti, po čtyřech… Sedli jsme si k sobě, přikryli se prostěradlem a s baterkou si četli Bibli.

Časem začali dozorci i vězňové chápat, kdo vlastně jsme. Povolili nám vycházet z cely na chodbu, častěji jsme se potkávali spolu i s jinými vězni. Začali jsme veřejně děkovat za jídlo a svědčit jiným vězňům.

Jednou nás chtěli vzít do vesnice vzdálené tři hodiny pěšky, abychom sbírali palmové listy. Každá skupina vězňů měla svého dozorce, který za ně byl zodpovědný. S námi křesťany nechtěl nikdo jít, z obavy, že utečeme. Toužili jsme jít, být spolu a vydělat nějaké peníze. Nakonec se jeden policajt uvolil, že to s námi zkusí. Vděčně jsme šli celou tu cestu pěšky a asi dvě hodiny sbírali ty listy. Pak jsme všichni vyšli z lesa na asfaltku i s listím a nikdo nechyběl. Z ostatních vězňů však dva chyběli. Najednou se pravda ukázala. Ten, který si vzal nás, byl v pořádku, ale ostatní měli problém. To bylo velké svědectví, které se doneslo až k řediteli. Kdykoliv pak byla nějaká práce, ve škole, na poli, kdekoliv, ředitel vždycky uvolnil „ty protestanty“. To byla příležitost být spolu a svědčit. Po devatenácti dnech, strávených ve vězení, nás znovu zavolali před Revoluční radu a řekli nám: „Pustíme vás, ale nebudete chodit ani po dvou spolu. Ani ve městě, nikde!“ Odpověděli jsme: „Nevíme, jestli to můžeme dodržet. Přece se musíme pozdravit, když se potkáme. Zkusíme to, ale upřímně říkáme toto.“ Dali nám dokumenty, že jsme volní.