O bratru Františkovi

Bratr František je můj vlastní o rok a půl mladší bratr. Mám ho velice ráda. Před pár lety jsem ho měla ještě přehnaně ráda. Projevovalo se to tím, že jsem dokonce žárlila na jeho manželku. Jenže tenkrát jsem si to neuvědomovala. Až na jednom sborovém výletě mi to Pán ukázal a mohla jsem se za to modlit. Děkuji Bohu, že mě zbavil té zátěže. Možná si říkáte, že na tom není nic divného, ale bývaly doby, kdy jsem Františkovi dávala přednost před svým mužem. Ale sama jsem si s tím nedokázala poradit a ani mi to nepřišlo divné. Na Františkovi a jeho rodině mi opravdu zaleží. Modlím se za ně a doufám, že je Bůh vede. Moc bych si přála, aby František vědomě přijímal Boží vůli a začal poznávat Pána Ježíše. Vím, že ho má Bůh rád a taky vím, že si František připomíná slova Pána Ježíše: „Cokoli jste učinili jednomu z mých bratří nejmenších, mně jste učinili.“ Na to si, věřím, vzpomíná ve chvílích, kdy se rozhoduje. To je konkrétní Boží pomoc pro něho.

V poslední době ale vnímám opravdovou a naléhavou nabídku Boží milosti pro Františka, jeho rodinu a celé město, kde žijí, pro Jilemnici. Brácha je mimo jiné nadšeným hokejistou. V zápalu boje však v minulé sezóně utrpěl poranění kolene, přetrhané vazy. Jednu operaci podstoupil brzy po zranění a na další byl objednán asi za půl roku poté. Když pak nastoupil do nemocnice v Jablonci nad Nisou a svěřil se do péče odborníků, chirurgové zjistili, že není co operovat. Žádný přetržený vaz totiž neobjevili. Ránu vyčistili a zašili. Takže předpokládaná zdlouhavá rehabilitace není nutná, pouze čas pro zahojení rány. Kéž by tuto situaci mohl František přijmout jako důkaz Boží lásky. Vše se odehrálo totiž tak zvláštním způsobem, že to není možné přehlédnout, a věřím, že Duch Svatý skutečně Františka povede, aby mohl začít děkovat Bohu a vést k chválám také svoji manželku, své dvě dcery a syna a také ty, kteří jsou v jeho blízkosti. Věřím. Neboť „kdo přijímá mne, přijímá toho,, který mě poslal“ (Jan 13,20). Amen. Moc se těším.